Smýkání Denisem Lavantem / Profil Jana Vejnara
Ztráta kontroly a vlastní individuality ve svrchovaném manipulativním systému je tématem krátkého snímku Figurant režiséra Jana Vejnara (1987), který měl na začátku listopadu premiéru na největším jihokorejském festivalu krátkých filmů Asiana International Short Film Festival. V kariéře začínajícího autora snímek znamená předěl nejen díky mezinárodnímu úspěchu. Ukazuje i posun v jeho stylu. Zatímco pro předchozí tvorbu absolventa Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku byl typický žánr komedie či „feel good“ filmu a nadhled nad mnohdy tragickými osudy hrdinů, Figurant v hlavní roli s Denisem Lavantem je mrazivou groteskou.
Vejnarův absolventský středometrážní film z roku 2010 Automatic for the People je variace na klasickou love story dvou outsiderů zasazenou do absurdního světa, kde je hlavní výzvou přežít svou práci. Ona v kamenných obchodech hledá zboží, které si zákazníci objednali on-line. On její práci považuje za absurdní, ale sám se stydí přiznat, že ho zaměstnává automat na chlazené nápoje. Hlavní hrdina se své dívce může dvořit jen skrze výdejní okénko svého automatu a obdarovávat ji nápoji zdarma. Postavy tak žijí ve světě, v němž je technologický pokrok pouhou iluzí a všechny oficiálně automatizované práce vykonávají namísto strojů lidé vězící na nejnižší příčce společenského žebříčku.
Tváří v tvář se hrdinové setkávají až na skupinové terapii, kde se scházejí vyhořelí lidé deprimovaní pracovními podmínkami. V diegezi filmového vyprávění je ale krutá realita známá jen těm, kdo povolání vykonávají, což tvoří znepokojivou paralelu s reálným světem, v němž se Vejnarova vize zhmotnila v životech zaměstnanců nadnárodních internetových obchodů a doručovacích služeb.
Snímek zařazený do první kolekce Českého filmového centra Czech Short Film předznamenal několik typických rysů Vejnarovy tvorby. Cit pro trapnost, schopnost s lehkostí hovořit o otřesných situacích a tendenci vyprávět příběh z pozice neprivilegovaného hrdiny. Osud outsidera, který nezapadá, rozpracoval v rozhlasové hře Schůze garážového družstva (2015). Hlavní hrdina, který se na schůzi ocitne čirou náhodou, se dostane do konfliktu s předsednictvem složeným ze zakladatelů garáží. Vejnar zde vychází z osobní zkušenosti s podobnými schůzemi a přiznává, že hlavní postava je jeho alter egem. Situace na garážovém plácku se postupně vyostří natolik, že přes hrdinovy protesty otcové zakladatelé vypáčí dveře jeho garáže, aby zjistili, zda se v ní nesvítí. Konflikt jednotlivce s autoritou, která čím je pochybnější, tím víc se prezentuje jako dominantnější, se objevuje i ve scénáři připravovaného celovečerního filmu Účastníci války, který Vejnar vyvíjí s producentkou Kamilou Dohnalovou.
Účastníky války jsou míněni čeští komparzisté najatí produkcí amerického válečného velkofilmu, kteří se za pár stovek doslova nechávají vláčet bahnem. Komparzisté představují jakéhosi kolektivního hrdinu, jenž je v produkčním systému svlékán a oblékán, přemisťován z místa na místo, krmen, cvičen a peskován. V tom má snímek řadu styčných bodů s Figurantem. Ten byl nejprve zamýšlen jako test Účastníků války. Během psaní scénáře se však Vejnar od původní klasicky vyprávěné komedie odklonil a zaměřil se na mysteriózní příběh jednotlivce čelícího neznámému systému. Zůstala jen marná snaha hrdiny prosadit se v prostředí, které s ním bez vysvětlení jen zmítá.
Děj filmu lze shrnout stručně, Figurant se upíše k blíže nespecifikované práci a stává se pouhou loutkou zbavenou důstojnosti i identity. Jednotlivé formy ústrku se střídají s děsivou rychlostí a Denis Lavant mezi nimi klopýtá jako špatně ovládaná loutka bez vydání hlásku. „Od rané verze scénáře bylo jasné, že ta postava bude téměř němá. Ne, že by nemluvila, ale bojí se promluvit – bojí se zeptat – a posléze už se jí nedostává slov,“ vysvětluje autor, proč sáhl po Denisu Lavantovi. V něm našel ideálního herce, který se umí dostatečně vyjádřit beze slov, jen tělem a výrazem, aniž by sklouzl k pantomimě nebo expresivnímu herectví.
S Lavantovým fyzickým herectvím přišly i motivy klasické němé grotesky. Vejnar konkrétně uvádí jako inspiraci pro snímání pohybu Lavantovy postavy v celku snímek Dobrý voják Charlie (1918) od Charlieho Chaplina. (Denis Lavant postavu Charlie Chaplina ztvárnil ve filmu Mister Lonely od Harmonyho Korina.) „Dobrý voják Charlie není jen čistá komedie, ale je to groteska vsazená do naprosto děsivého prostředí,“ říká Vejnar. A ačkoli to tak od začátku vnímal a některé scény měly být groteskní a kontrastovat s celkovým vyzněním, „s odstupem už mi to vůbec vtipné nepřipadá“, dodává.
S komedií se vytratilo i klasické vyprávění. Nahradily ho prchavé emoce a nekonkrétní zápletka i konec. „Ve filmu jsou uložené mé vlastní fobie a obavy. Od mezilidské komunikace, přes neznámá prostředí, kterým je člověk vydán napospas, až po otupělost či bezcitnost mnoha lidí, kteří si neuvědomují, že s ostatními nakládají jako s materiálem, a ne se sobě rovnými,“ osvětluje změnu nálady. Materiál byl ostatně pracovním názvem, který neprošel pro přílišnou doslovnost. „Není náhodou, že mě film napadl zrovna teď,“ říká Vejnar, „doufám ale, že se mi podařilo zakonzervovat univerzálně platný pocit, který může rezonovat i za deset let.“