O užitku a škodlivosti cinefilie pro filmovou teorii / Mizanscéna a filmový styl

Klíčové slovo pro uchopení knihy australského filmového kritika a teoretika Adriana Martina pojmenované Mizanscéna a filmový styl zní: cinefilie. Tedy deklarovaná láska ke kinematografii – nejen k její požitkářské konzumaci, ale také intelektuální kontemplaci. Martinova kniha je prostoupena něžným vztahem ke sledování audiovizuálních obsahů a rovněž ke čtení o nich. Tento romantický vztah ke kinematografii se ale v důsledku ukazuje spíše coby varovná nástraha; jako něco co budování myšlení o audiovizualitě spíše komplikuje.

Kniha je složena z více než padesáti kratších, vzájemně provázaných esejů, které předkládají osobně laděné analytické postřehy ke snímkům pro cinefily vděčných auteurů (analyzována jsou např. díla Orsona Wellese, Davida Cronenberga nebo Apichatponga Weerasethakula), případně expozice různých teoretických proudů (od rigidního/klasického stylistického formalismu po radikální politickou teorii dispozitivu). Osou publikace je pak pojem mizanscéna. Termín s kořeny v teatrologii v kontextu dějin myšlení o filmové estetice prošel a stále prochází nekonečným přehodnocováním, tj. nikdy nedošel svého uzavření. Mnoho teoretiků, estetiků či filozofů nabídlo vlastní pojetí mizanscény. Také proto nikdy žádná její definice nezískala...