Žít jako mafián, zemřít jako člověk / První zrádce

V roce 1980 se v Palermu odehrála velkolepá slavnost. Ve vile ozářené plameny loučí se pod mlčenlivým dohledem desítek loveckých trofejí setkaly špičky sicilské mafie. Byl mezi nimi i Tommaso Buscetta, který se stal o několik let později nejslavnějším informátorem v procesu s Cosa Nostrou a měl zásadní podíl na odsouzení několika stovek svých bývalých společníků. Rituální oslava nové éry sjednocené mafie, která otevírá film Marca Bellocchia První zrádce, tak zároveň předznamenává její úpadek a stává se večírkem na rozloučenou.

Nejde ovšem o klasický mafiánský příběh, který by mapoval vzestup a pád konkrétního zločince uvnitř systému. Buscetta se už od počátku pohybuje mimo něj. Jeho drama spočívá v ustrnutí mezi světem ideálů o sobě samém a tím, jak se během jeho mafiánské kariéry organizace rozkládá vlivem obchodu s drogami i rostoucí hamižnosti bossů nové generace. V procesu s Cosa Nostrou se chce vidět nikoli jako zrádce, ale jako poslední spravedlivý. Zároveň tento krajně nespolehlivý vypravěč touží být viděn a stát ve světle reflektorů coby legenda bojující za ideály staré dobré mafie, která se hodně stará o chudé a jen okrajově se zabývá nekalým byznysem. Především v dlouhých dialogových sekvencích se soudcem Falconem, který shromažďoval podklady k obžalobě, se však ukazuje, že mýtem a legendou je právě mafie řídící se pevně daným kodexem. Cosa Nostra naopak vždycky byla bezskrupulózní zločinecká organizace založená na násilí a krutosti a poslušný voják Buscetta není mužem cti, za něhož se sebevědomě označuje, ale od raného mládí pro ni neváhal zabíjet.

Samotné soudní přelíčení pak spíš než pečlivou rekonstrukci jedné historické události připomíná groteskní frašku plnou bizarních výjevů a dětinského překřikování. Ženy obviněných lkají na ochozu, někteří mafiáni odhalují přirození, jiní tvrdí, že musí ze zdravotních důvodů neustále kouřit doutníky, a soudce teatrálně volá silencio!. Ticho v soudní síni ale nastává až během přímé konfrontace Buscetty s jeho nejbližším spolupracovníkem. Přes svou statičnost patří monolog dvou mužů, kteří si vytrvale vedou svou, k nejdramatičtějším pasážím filmu. Podobně jako zvrat, kdy trhovecké dohadování utne výčet drakonických rozsudků, v nichž padají doživotní tresty a stamilionové pokuty.

Místo v programu na ochranu svědků, které Buscetta vyhandloval, pro něj nepředstavuje kýžený azyl, ale především nucený exil. Ztráta kontaktů a sociálních vazeb ústí v existenciální krizi, která do té doby probleskovala pouze z jeho snů, ale nyní se stává každodenní realitou. Známějším prostředím pro něj paradoxně byla dokonce i italská věznice, v níž si díky privilegovanému postavení mohl užívat blahobytu. Nejhorším vězením jsou tak nakonec zimy v americkém zapadákově. Dobrodružná kariéra mafiána je passé, Buscettův život jako by vybledl a zavládl v něm trvalý soumrak. Když nezaměstnaný bezcílně bloumá supermarketem, kromě mléka si ve slevě pořídí i automatickou pušku. Vzrůstající paranoia a neustálé stěhování z místa na místo ještě násobí jeho vykořeněnost. Stesk po italské zmrzlině nemůže sdílet ani s manželkou a dětmi, kterým se na rozdíl od Buscetty podařilo emancipovat od svých kořenů.

První zrádce je film opulentních kontrastů, v němž se mísí excentričnost a tlumenost, palermské paláce stojí hned vedle chudinských čtvrtí a pokus vystihnout cosi ze společenských a politických nálad Itálie poslední čtvrtiny 20. století přechází v soustředěný ponor do psýché hlavního hrdiny. Přes téměř tříhodinovou stopáž film vyniká obdivuhodnou vnitřní dynamikou; občas bezhlavě uhání vpřed, jindy směřuje do minulosti a vzpomínek hlavního protagonisty, aby se vzápětí téměř zastavil při strnulém vyčkávání věcí příštích, které příznačně koresponduje s pověstným uměním Cosa Nostry čekat.

A tato její schopnost nemilosrdně dopadá také na Buscettu. Přestože smrt vždy byla nedílnou součástí jeho existence, v životě „po mafii“ ho vědomí zániku stravuje. Memento mori je pro něj ultimátní mírou všech věcí a přání pokojně zemřít ve vlastní posteli se mu se vzrůstajícím počtem nepřátel čím dál víc vzdaluje. Jediná chvíle, kdy můžeme s lhářem, podvodníkem a vrahem Buscettou sympatizovat, proto přichází až se závěrečnou scénou. Tehdy se v mysli vyčerpaného starce vynoří vzpomínka na jistou událost z mládí, kterou kdysi coby banální historku nedopověděl soudci Falconemu. V kontextu obav běžného smrtelníka ovšem zapůsobí s intenzitou té nejhorší noční můry.