Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech

Když v květnu přicházely z festivalu v Cannes první nadšené reakce na Portrét dívky v plamenech, nešlo se neubránit spekulacím a vzpomínkám. Dosud jedinou držitelkou Zlaté palmy za režii je Jane Campion, která ocenění převzala v roce 1993 za snímek Piano. Smyslné a inteligentní melodrama napříště změnilo žánr kostýmního filmu, neboť do něj vneslo nové prvky – tělesnost, hloubavost a kritický dialog s minulostí. Portrét dívky v plamenech může pro dobová dramata znamenat podobný životodárný impulz, avšak režisérka a scenáristka Céline Sciamma si nakonec odnesla z Cannes cenu za scénář. Film přitom paradoxně nedosahuje nejsilnějšího účinku slovy, ale vizuální stránkou; díky rámování, kompozicím a síti mlčenlivých, avšak pevně propletených pohledů.

Francouzská autorka se do minulosti obrací poprvé. Její dosavadní filmografie čítá tituly usazené v současnosti, zaměřené na komplikovaný proces dívčího dospívání – ať už jde o ceněný debut Akvabely, Klukandu nebo Holčičí partu. Portrét dívky v plamenech nicméně tematicky i formálně na její předchozí tvorbu navazuje. Dvojice hrdinek sice už pubertě odrostla, i tak jsme ale svědky jejich zásadního formativního období. Zprvu poznáváme malířku Marianne, bytost nezávislou a soběstačnou, v samotě tvůrčího zápalu zběhlou a zvyklou na ni. Oproti tomu Héloïse do příběhu vstupuje o něco později jako frustrovaná ingénue, kterou neláká ani budoucí manžel, ani samotná perspektiva sňatku. Marianne dostává za úkol vzpurnou nevěstu namalovat a z kradmých pohledů, pozorování a společných procházek se rodí cit, který dalece přerůstá několik společných dní.

Stejně jako předchozí snímky režisérky nelze jednoduše onálepkovat jako feministické, sociálně kritické či queer, i Portrét dívky v plamenech se podobným označením vzpírá. Klukanda Laura nikdy nemluví o tom, že by chtěla být chlapcem, pouze si užívá volného pohybu mezi gendery. Stejně tak Marieme/Vic v Holčičí partě zkouší různé pozice a identity, které jí umožňují vystoupit z očekávání rodiny, okolí i širší společnosti. Všechny tyto hrdinky zastihneme v mezičase, který jim dovoluje existovat mimo normativní stereotypy. Okno do alternativních budoucností se však rychle zavírá a dívky se vracejí zpět k jasně nalinkovaným životům. Ambice spatřit své hrdinky ve chvílích osvobozených od společenských a patriarchálních tlaků dává tvorbě Sciamma výrazně podvratný nádech.

Feministické gesto lze v Portrétu dívky v plamenech spatřit na několika rovinách. Sciamma cíleně buduje svět bez mužů, ostrovní usedlost totiž obývají pouze ženy. Muži přesto nadále do životů protagonistek zasahují – plodí nechtěné potomky, vrhají na hrdinky stín manželské instituce a brání jim ve vzdělání. Portrétování Héloïse pro Marianne neznamená jen emocionální probuzení, ale také rozvíjí její malířský talent. Na prvním dokončeném obrazu totiž ulpívají stopy konvencí, které podobiznu idealizují a znemožňují vidět skutečnou tvář druhé osoby. Marianne se tak musí zbavit naučených postupů a neuhýbat očima; jedině tak svým štětcem dokáže věci a situace zachytit v jejich opravdovosti. Kritika maskulinního „gaze“, tedy upřeného přivlastňujícího pohledu redukujícího ženy na vizuálně atraktivní objekty, představuje letitou stálici feministické filmové teorie. Portrét dívky v plamenech přináší ženský pohled jako radikální alternativu tradiční heteronormativní dynamice stojící v pozadí řady populárních žánrů. Ve filmografii Céline Sciamma opět nejde o žádné novum, protože i její předchozí díla si byla tohoto tématu dobře vědomá a záměrně divákům některé výjevy odpírala (jako detailní záběry na těla tančících dívek v Holčičí partě). Do třetice Portrét dívky v plamenech převrací tradiční vyprávění o geniálním umělci a jeho múze. Mezi mladými ženami tato hierarchie chybí, učí se od sebe navzájem a na díle spolupracují; i když jedna obraz vytváří a druhá mu „jen“ stojí modelem. Takové rozvržení vztahů podtrhuje záběrování, neboť obě hrdinky často stojí v rámu společně, v symetricky vyvážených kompozicích.

Mezi stálice kostýmních dramat patří několik klíčových motivů jako psaní dopisů, pohled z okna či procházky krajinou. Novinka francouzské autorky se bez těchto prvků obejde a toužebně upřený zrak z okna – směrem ven, vstříc sňatku, lásce či prostě materiálnímu zajištění – obrací dovnitř, mezi zdi skoro vylidněného domu. Héloïse s Marianne tu totiž nacházejí naplnění jedna v druhé; usedlost se navíc na krátkou dobu stává místem solidárním, bez společenských bariér, bez genderové a sexuální disciplinace, plným nových vzruchů a vizuálních stimulů. Portrét dívky v plamenech tak vypráví nejen nekonvenční love story, ale je také milostným dopisem svobodě, volnosti a odvaze tvůrčího pohledu.