Konspirační chobotnička / Odložený případ Hammarskjöld

Od dokumentárních filmů obvykle očekáváme pravdu, případně alespoň snahu se k ní přiblížit. Odložený případ: Hammarskjöld, třetí film dánského novináře a performativního umělce Madse Brüggera, jehož metody prozrazují inspiraci Michaelem Moorem i Sachou Baronem Cohenem, obnažuje naivitu takového předpokladu. Na jeho konci zřejmě nebudete vědět, co se skutečně stalo, zřetelněji si ale budete uvědomovat, že každý film, hraný či dokumentární, je pouze příběh, který se někdo rozhodl vyprávět určitým způsobem a se zaměřením na vybraná fakta.

V rámci svých dřívějších dokumentárních provokací Brügger s dvojicí prorežimních komiků navštívil Severní Koreu (Rudá kapela) a vydával se za zbohatlíka nakupujícího v Libérii krvavé diamanty (Velvyslanec). Posledních šest let pak strávil rozkrýváním nevyřešeného případu úmrtí generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda, který zemřel roku 1961 v Zambii při pádu letadla. Dokument, oceněný na Sundance cenou za režii, nezůstává u shrnutí toho, co Brügger společně se švédským soukromým vyšetřovatelem vypátral. Otázka, jak zemřel Hammarskjöld, o jejíž zodpovězení šlo autorovi navenek na prvním místě, bude v závěru tou poslední, kterou si budeme klást.

Režisér se hned zkraje zamýšlí, zda je Hammarskjöldova smrt nejzáhadnější vraždou, nebo jen tím nejpitomějším spiknutím v dějinách lidstva. Celý film balancuje mezi těmito polohami, aniž by naváděl k jednomu „správnému“ typu čtení. Odstranění generálního tajemníka, jehož diplomatické kroky mohly narušit plány belgické těžební společnosti i vícero tajných služeb, Brüggerovi slouží jako východisko pro vtahující paranoidní thriller s množstvím záhadných postav, napínavým hudebním podkresem a obezřetně dávkovanými informacemi. Odhalování dalších a dalších absurdních dějových zvratů a spekulací, proč se letadlo zřítilo a kdo v tom měl prsty, však příběh zároveň zavádí na území sebeparodických bondovek s Rogerem Moorem: padouch oděný do bílé chce s pomocí utajené paramilitární organizace v důkladně ukrytých laboratořích vyvinout biologickou zbraň, se kterou by vyhubil černošské obyvatelstvo Afriky. Brügger nepravděpodobná odhalení neodmítá, jak bychom u kriticky myslícího investigativního reportéra očekávali. Naopak se do nich stále více zamotává. Zdá se, že se nechává volně unášet směrem, kterým jej vedou konspirační teorie, až zcela ztrácí ze zřetele, čeho se původně chtěl dopátrat.

Film na jednu stranu působí jako reportáž v procesu vzniku, plná návratů, odboček a zbytečných poznámek pod čarou, ve které zatím nic není definitivní. Současně ale vyprávění rámují scény z hotelového pokoje, kde Brügger dvěma různým černošským zapisovatelkám diktuje již „hotový“ příběh, shrnutý také lístečky nalepenými na zdi. Režisér je při diktování oblečen po vzoru ústředního padoucha a stejně jako on stále nápadněji zpřítomňuje nezdravou umanutost a koloniální myšlení bílého muže, který využívá zemí třetího světa k plnění svých snů. V Brüggerově případě je to zejména sen o vzrušujícím příběhu, který sám rozkryje. Případně vymyslí, bude-li třeba. S tím, jak se autor opakovaně dostává do slepých uliček a zpočátku relativně přehledná struktura vyprávění se hroutí, jeho ochota věřit neuvěřitelnému sílí. Stává se natolik posedlým kauzou, že konspirace přestává zkoumat a začíná jimi žít. Ztrátu počátečního odstupu dobře vystihuje věta „Vadí to ale příběhu?“, kterou Brügger reaguje na oprávněnou pochybnost jedné ze zapisovatelek, zda se vážně mohlo stát všechno, co mu různí svědci navykládali.

Ochota lidí věřit zjevným výmyslům, jež dávají dohromady srozumitelnější narativ než fragmentarizovaná a vrstevnatá realita, je nakonec tím, na co Odložený případ: Hammarskjöld poukazuje nejnápadněji. Nečiní tak ale explicitně a návodně, ale svou sebezpochybňující formou, stavějící do popředí samotný akt vyprávění a umělého konstruování skutečnosti dle naší představy, jak by měla vypadat. Brügger přijetí konspiračních teorií nejspíš jen předstírá, protože mu otevírá dveře k lidem, kteří byli do mrazivého spiknutí zapojeni. Jistí si ale být nemůžeme. Právě tato víceznačnost a nestálost, nikoli naplňování konvencí jakéhokoli žánru, činí sledování filmu tak zábavným a podnětným.