Privatizační, restituční a prostituční komedie 90. let

V české kinematografii uplynulých třiceti let lze najít zhruba tři „lokální žánrové vynálezy“. První se objevila kategorie tzv. chcípáckých filmů ve druhé polovině devadesátých let, jak ji ve společné diskusi v časopise Tamto definovali Petra Hanáková a Jaromír Blažejovský. Hlavním hrdinou bývá osamocený bloumající muž (alter ego režiséra), který se cítí ubit kapitalismem a nedoceněn coby svého druhu mesiáš a vizionář. Jeho utrpení má vyvolávat identifikaci u podobně stavěných mužů. V poslední dekádě, zhruba od Žen v pokušení (2010), se mluví o tzv. lifestylových komediích, kde se jedná jak o produkční (nepojmenovanou) formulku, tak divácky a kriticky identifikovaný žánr, který je komerčně úspěšný. Děj se točí kolem vícegeneračních rodin či skupiny kamarádů nebo kamarádek a hlavní zápletkou bývá komplikované párování a trávení volných chvil na dovolené či idylickém venkově. Žánr má široký zásah, chodí na něj páry i samostatné dámské jízdy, často babičky a matky s dcerami či vnučkami.

Posledním subžánrem specifickým pro domácí polistopadovou kinematografii jsou „privatizační komedie“ raných devadesátých let. Jedná se o zhruba dvacet snímků, které vznikaly převážně mezi lety 1991–1995, přičemž některé ozvuky nalézáme až do roku 1999....