Tak dej groš, Zaklínači

Když bělovlasý zaklínač Geralt, lovec příšer se zmutovanými smysly, pátrá po princezně Cirille, dítěti, které mu svěřil osud, zavedou ho stopy až do svobodného Novigradu. V jenom z největších přístavů Severních království se dozví, že cesta k Cirille vede přes jeho dávného přítele Marigolda. Básník a bard je ale také ztracený. A kde jinde ho hledat než v hospodě? U Ledňáčka však Marigold toho večera nevystupoval. Místo něj tam hraje Priscilla, zpěvačka a básnířka vystupující pod jménem Callonetta. Zaklínač ve společnosti trpaslíka Zoltana usedne na židli, zpěvačka naladí svoji loutnu a začne zpívat melancholickou baladu. Až po několika verších vám dojde, že zpívá o Geraltově lásce k čarodějce Yennefer.

Tohle není scéna z aktuálního seriálu Netflixu Zaklínač (The Witcher), ale jeden z nejvýraznějších momentů v pět let staré videohře The Witcher 3: Wild Hunt, dodnes považované za nejlepší novodobou RPG. Je to zároveň jeden z prvních případů, kdy se v mainstreamové videohře uprostřed příběhu objevuje originální píseň napsaná pro potřeby hry a v celé své stopáži interpretovaná herní postavou. A je to povedená píseň: historizující loutna sice nutně zapadá do mírně kýčovitého...