Ztracené město a hvězdy / Ad Astra
Filmy Jamese Graye nejsou příliš výdělečné – mnohdy právě naopak – a málo diváků si umí jeho jméno jasně zařadit. Zato reprezentují něco, co mnozí cinefilové v Hollywoodu postrádají: tvorbu autora s jasnou vizí, který podvratně pracuje s klasickými žánry a nevychází publiku vstříc. Tuto pozici potvrdil před třemi lety se Ztraceným městem Z, bezmála geniálně vystavěnou disputací nad otcovstvím, potažmo mužstvím. Ad Astra měla být logickým krokem kupředu, podle některých zahraničních kritiků dokonce mistrovským dílem. Jenže Grayův vesmírný opus magnum je daleko více problematický a jednoznačnému uchopení – i soudu – se vzpírá.
Filmu dominuje Brad Pitt jako astronaut Roy McBride, který se vydává napříč galaxií zastavit tajemné výboje ohrožující lidskou civilizaci. Hned v úvodu zjišťuje, že by za nimi mohl stát jeho pohřešovaný otec. Chytře vystavěný epizodický narativ si pravidelně pohrává s proměnami barevného spektra i způsoby komponování vesmírných celků, jenže do cesty se mu pravidelně staví úporná snaha formulovat ústřední demytizaci otcovské figury, která má ničivý vliv na vztah hlavního hrdiny ke světu i sobě samému. Na vině jsou také introspektivní voiceovery komentující probíhající situace a v některých scénách působící až rušivě. I přesto je to film provokativní a fascinující.
Spousta problémů se protíná v protagonistovi, protože Pittův McBride má dvě zásadní vrstvy. Ta nejviditelnější načrtává klasického hollywoodského hrdinu. Vzorný astronaut a syn legendy, jehož tep nikdy nepřekročil číslo 80, takže zachovává chladnou hlavu i v ohrožení života. Pod povrchem však tepe něco jiného – vztah Roye McBridea k Royi McBrideovi. Gray si dává záležet, aby na první pohled dokonalého muže psychologicky obnažil a relativně důstojně konstruuje obraz křehké maskulinity. Paradoxně demytizace klasického hrdiny funguje poměrně dobře, na rozdíl od přímočaré a trošku kýčovité demytizace otcovské figury. Jenže tyto roviny jsou do sebe zapuštěny – Royův vztah s otcem determinuje jeho vztah ke světu i sobě samému –, a proto je od sebe nelze oddělit. Ad Astra tak nabízí problematickou síť vzájemně provázaných úrovní práce s maskulinitou, jenže dobře funguje jen zčásti.
O něco zajímavější je obecnější rovina – konstrukce (umělé) vnější identity ve vztahu ke světu. McBride je neustále tlačen k popisům svého stavu, aby vedení vyhodnotilo jeho způsobilost. Pokud vynucené monology něco opravdu připomínají, jsou to necitlivá terapeutická sezení. Mechanické výčty emocí, záměrně upravených pro uspokojení naslouchající – institucionální – autoritu. Čtení v rovině duševního zdraví je sice zajímavé, ale vyžaduje přesazení do odlišných významových kontextů, želbohu nekompatibilních se zbytkem vyprávění.
Vůbec nejsilnější stránkou Grayova filmu je obratná práce s vyprávěním a stylem. V návaznosti na Ztracené město Z staví vyprávění jako sérii epizod se značně nečekanými vyvrcholeními, která jdou proti žánrovým očekáváním. Dokonce každá z těchto dílčích částí – dramatická scéna na anténě, Měsíci či Marsu – nabízí určitou proměnu stylu. Ať už jde o střídání barevných palet nebo způsobu snímání, režie těchto samostatných úseků je inspirativní. Akční honička na Měsíci pak pro práci s tichem a stíny představuje jednu z nejvíce vzrušujících scén roku. Jenže to se znovu vracíme k úsekům, částem. Ad Astra je film rozporuplný. V některých ohledech brilantní, v jiných prostý.
Vnitřní nesoulad odráží citace, jimiž je snímek protkán. Úvodní záběr explicitně upomene na Vesmírnou odyseu Stanleyho Kubricka, vývoj v mnoha ohledech variuje Apokalypsu a krátká scéna na Marsu dává vzpomenout na tvorbu Andreje Tarkovského. Je paradoxní, že citované filmy jsou esenciálními příklady uměřené a chytré distribuce interpretačních stop. Jsou vysoce tematicky sevřené a srozumitelné bez nutnosti opakované explicitní artikulace. Ad Astra je ve své psychoanalytické významové rovině až moc přímočará. Naštěstí stále dostatečně problematická a podnětná, že se ji vyplatí vidět a několik dalších dní nad ní přemýšlet. A to už samo o sobě není málo.