Hledání otce, hledání syna / Dálava

Sledujete exploatační reality show nad vysavačem a kuchyňskou linkou? Neřest nacházet zalíbení ve sledování televizního štábu, který nakráčí do rozvrácené domácnosti a činorodě zachycuje psychickou či fyzickou spoušť, se nepřiznává snadno. Přesto není nutné podobné formáty automaticky – a leckdy navrch pokrytecky – zavrhovat. Představují přinejmenším jistou korekci oficiálních idylických příběhů, jež si o sobě společnost zatvrzele vytváří, aby spokojeně vystavovala vlastní spořádanost. Přímo do intimního světa rodinných pout míří i dokument Dálava, který ovšem ani náhodou nevytěžuje zoufalství či snad prostoduchost lidí, vyvržených na sociální mělčinu. Martin Mareček nabízí ušlechtilejší a ztišenější pohled na cestu otce a syna do Ruska, kde jako jehlu v kupce sena hledají příbuznou i vztah jeden k druhému.

Jejich putování provází množství dílčích konfliktů a případů nedorozumění, všechno však zůstává decentní a víceméně v rovině tušeného. Ani o jednom aktérovi nezjistíme až do konce tolik, abychom si s klidným svědomím na otce nebo syna vytvořili komplexní a minuciózní názor. Pomyslné zaplňování narativních mezer probíhá ležérně, i když je režisér oběma neustále v patách. Tvůrčí rozhodnutí zkrátka nutí investovat značnou dávku pozornosti bez jistoty nalezení zpřehledňujících odpovědí. Což může značit jak tajnosnubnost, tak snahu zjemňovat zažité divácké návyky. Kdyby totiž Mareček z netrpělivosti zapálil bulvární sirku a pak pozoroval oheň vzájemného poštěkávání, ochablo by intelektuální úsilí přijít těm dvěma na kloub. Jakmile nic nedaruje snadno, vyniknou i momenty mírného zvýšení hlasu nebo prostého pousmání; větší křik a hurónský smích pak rázem připomínají onu podpálenou stodolu, byť se v zásadě stále neděje nic vážného.

Některé zásadní mezery pak zůstávají takticky a sympaticky nezaplněné. Z druhé strany režisér nepodceňuje úvodní rozložení rolí, takže zkraje filmu absolvuje rodinnou návštěvu, kde otevřenějších slov padne nečekaně hodně. Komorní i přiměřeně svižný dokument zároveň nepatří k rodu těch, jež by si zasloužily nálepku a pověst čehosi neukoukatelného, jak by napovídal značně podchlazený název.

Film sice mnoho nevypátrá a od aktérů nezjistí, to ale Mareček kompenzuje citlivým pozorováním. Patří k těm, které fascinuje zachytit mouchu na rameni, naslouchat zurčení vody, ruchu ze sluchátek nebo šustění listů ve větru. Jeho mikroskopický pohled na zdánlivě (i nezdánlivě) banální jevy je celkem nakažlivý, při všem tom ohledávání rázem zaujme kdejaké odfrknutí i prosté rozmístění věcí v prostoru. Celá výchozí situace evokuje něco poměrně povědomého, totiž snahu pochopit myšlenky někoho, kdo má sklony se uzavírat a na jasné otázky odpovídat tichým rozmlžením. Pokud vám to za takové úsilí stojí, je namístě si začít všímat i naprostých nepatrností.

Dálava staví hledání na několika úrovních současně: vedle vzájemného oťukávání otce a syna patrně také – vlastně logicky – ve vztahu k dokumentaristovi. Jakkoli se v tomto směru věru nekoná nic autorsky průlomového a desetiminutový aplaus asi schytají jiné filmy, nenápadnost imponuje. Možná i proto, jaké všechny interpretace vztahů snímek v zásadě nabízí. Nenaskakuje plně na triviální konstatování, podle něhož jsou otec a syn zkrátka jinak uhnětení, případně že jejich rozbroje vycházejí pouze z traumatických jizev toho, co se přihodilo v minulosti. Obojí tam nalézt samozřejmě lze, podnětnější závěry však přicházejí na mysl, když zrcátko otočíme: otec a syn jsou si na druhý až třetí pohled vlastně v lecčems hodně podobní. Zejména potřeba činorodosti v Rusku probere oba výletníky z jisté letargie a vkládá do posledních minut příjemné napětí za zvuků stále více fungující spolupráce. Nebylo by však kdovíjak mazané stavět jeden či druhý výklad rezolutně dogmaticky, ostatně Dálava přitahuje právě náznakovostí a otevřeností. Patří k filmům, které doma u osamocené staromládenecké svíčky patrně dvakrát nezasáhnou, mají však zážitkový potenciál při festivalovém pobíhání, tedy s množstvím diváků v sále, kamarády pěkně poblíž a rozmáchlým prostorem pro otázky publika na autory po promítání.