Daniel Day-Lewis / Nesnesitelná lehkost totálního převtělování
Daniel Day-Lewis, který před dvěma lety oznámil konec kariéry, představuje v garnituře nejuznávanějším filmových herců specifický fenomén. Vyhraňoval se nezávisle na módních trendech a podle toho si vybíral role, stranou publicity si přesto udržel stabilní pozici. Je vnímán především jako interpret, který dokáže sugestivně vrůst do nejzazších poloh a krajností svých postav. Rozhodnutí ukončit po snímku Nit z přízraků Paula Thomase Andersona kariéru zdůvodnil Day-Lewis lakonicky únavou a depresí z vyčerpání. Odchod ze scény v šedesáti letech se může zdát jako předčasný, v Day-Lewisově případě byl ale patrně nevyhnutelný. V interview, které herec zamlada natočil sám se sebou v dvojroli tázajícího a dotazovaného, na otázku, zda je ochoten při hraní s takovým nasazením vydržet i utrpení svých postav, bez váhání přitakal. A každou rolí to reálně stvrzoval existencí mezi možnou psychickou anomálií a vymykajícím se extrémním herectvím.
Truchlení po zemřelém
Britský herec rozvinul v průběhu své dráhy metodu psychofyzického prožívání a splynutí s postavou. U každé role, v níž udivoval proměnou své osobnosti, se spekulovalo o jeho hereckém „know-how“. On sám kolem svého umu žádné mysterium nešířil. Nepočítáme-li informace o...