Úvod k tématu: Rumunská nová vlna
Stalo se to těsně po roce 2000 v zemi, ve které by to čekal málokdo. V Rumunsku, kde kinematografie prožívala vleklou krizi, se objevila nová vlna a spolu s ní nastala i postupná filmová obroda, jakou by si jiné země mohly jen přát. Tehdy debutující rumunští autoři suverénně ovládli festivalovou scénu s jasně rozeznatelnými tématy i stylem. V převážně nízkorozpočtových dílech zkoumali domácí společenskou situaci, poznamenanou diktátorským režimem Nicolae Ceaușeska i érou transformace po jeho svržení. V uchopení témat z historie i přítomnosti se vyhýbali zjednodušování a přikrášlování, ale nikoli ironii či humoru. Životem pulzující postavy vsazené do autentických reálií byly národně specifické, ale zároveň dostatečně srozumitelné, aby uspěly u nerumunského publika, které mohlo na plátně sledovat něco, čemu se – třeba jako v českém případě – jeho vlastní kinematografie spíš vyhýbala.
Od vzniku startovního díla Zboží a peníze (Marfa și banii, 2001) uplynulo skoro dvacet let a rumunská nová vlna se nikam nevytratila. Pořád funguje jako spolehlivá značka u filmových kritiků, festivalových dramaturgů, distributorů i diváků. Z historie přitom víme, že trvanlivost nových vln bývá zpravidla omezená a že zprvu rebelující autoři (nebo alespoň někteří z nich) dříve či později splynou s mainstreamem. U stěžejních režisérů původní sestavy – Cristi Puiu, Cristian Mungiu, Radu Muntean nebo Corneliu Porumboiu – to zatím tak úplně neplatí. Stále u nich rozpoznáme kontinuitu s počátečními díly, kterými definovali poetiku nové vlny. Po nich navíc vstupují do rumunské kinematografie další osobnosti, jež pokračují v odkazu předchůdců nebo ho obohacují o nové podněty. V tématu se pokoušíme o představení celého fenoménu v reprezentativním průřezu – od prehistorie, přes okamžik zrodu až po současnost.
Moment „zázračného zrodu“ přibližuje v úvodním textu Agáta Hrnčířová, která také shrnuje pozici nové vlny uvnitř rumunského filmového průmyslu, včetně komplikací, s nimiž se tvůrci musejí vyrovnávat. Přestože se obvykle tvrdí, že nová vlna začínala od „bodu nula“ a že se její příslušníci odstřihli od vlastní filmové historie, není to úplně pravda. Více se dozvíte v příspěvku Jaromíra Blažejovského, který nabízí exkurz do dějin rumunské kinematografie zakončený právě dobou před nástupem nové vlny. Následuje rozhovor Pavla Sladkého s režisérem Cătălinem Mituleskem, tedy jedním z těch, kteří patřili k přímým účastníkům a svědkům tohoto nástupu. Text Janise Prášila se podrobněji zabývá zásadním tématem prolínajícím se tvorbou nové vlny od počátků dodnes – vztahem jedince a systému, provázeným různými formami manipulace či útlaku. Poslední dva články reflektují ryzí přítomnost a do jisté míry i perspektivu nové vlny. Jakub Felcman se věnuje nejnovějšímu počinu Cornelia Porumboia La Gomera a zároveň se zamýšlí nad proměnou a posunem rumunské nové vlny v širším rámci evropského filmu. Závěrečný příspěvek od Jaromíra Blažejovského se obrací i mimo hlavní proudy nové vlny a naznačuje, že současná rumunská tvorba ještě nevyčerpala svůj potenciál, ačkoli ji pokaždé nemusíme nutně titulovat jako novou vlnu.