Vnitřní exil a mystická nevyhnutelnost oběti / Andrej Tarkovskij

V názvu životopisné knihy Andrej Tarkovskij. Skutečnost a sny o domově poukazuje Viktor Filimonov na klíčové téma života a tvorby ruského režiséra. Je jím konflikt mezi vnitřním a vnějším světem, ze kterého vyrůstají dvě paralelní dějové linky. Jedna zachycuje Tarkovského jako postavu modelového příběhu umělce v době totality. Druhá nahlíží do nitra tvůrce, jenž se pustil do osobního boje se společností. 

Tarkovskij se stranil veřejné politiky a proti režimu nevystupoval. Přesto se dostával do sporu se sovětskými úřady. Filimonov je toho názoru, že nešlo o spor ideový, ale o konflikt anonymního byrokratického aparátu a tvůrčí individuality. Beztvářný systém, který popisuje, víc připomíná neproniknutelný kafkovský labyrint než orwellovskou dystopii, postavenou na opozici Velkého bratra a kontrolované masy. Sovětské filmové cenzurní a schvalovací orgány představují stroj, do jehož soukolí se dostal cizí lidský element v podobě tvůrčí individuality Andreje Tarkovského. 

Režisér silně autorských děl čelí bojkotu ze strany úřadů a marně píše na vyšší místa, že „je umělec, ne disident“. Avantgardní umění, které se podřizuje subjektivním pocitům tvůrce a jeho filozofickému konceptu světa, je v totalitním režimu ovládaném jednotnou...