Labyrint světa srdcem Palestiny / Elia Suleiman

V celovečerním hraném debutu nazaretského rodáka Elii Suleimana Kronika zmizení z roku 1996 se setkáváme s postavou režiséra, který se po delší době vrací do rodné Palestiny. Místo dění, hlavní postava ztvárněná samotným Suleimanem i epizodický, deníkový způsob vyprávění Kroniky zmizení, který je plný staticky vyznívajících záběrů, už v debutu jasně vymezují celoživotní tvůrčí pole působnosti tohoto osobitého režiséra. Elia Suleiman se jednou zaměřuje více na otázky identity a její „okupace“, transponuje otázku „co to znamená být Palestincem“ do otázky „co to znamená být člověkem“. Podruhé ho více zajímá absurdita mezilidských vztahů. Potřetí například konkrétní i metaforický vztah člověka k domovu a vlasti. Je politický a intimní zároveň a postupně prozkoumává různé valéry vlastního osudu, do kterého promítá širší souvislosti. Nejinak tomu je i v jeho nejnovějším filmu To musí být nebe (2019), který letos soutěžil na festivalu v Cannes. 

Jak si (ne)vytvořit nepřítele 

Kronika zmizení je rozdělena to tří kapitol (I – Nazaret, II – Jeruzalém, politický deník, III – Země zaslíbená) a dále je lakonicky členěna znovu a znovu se opakujícím titulkem „O den později“ s blikajícím...