Matouš Valchář / Punková animace

Matouš Valchář na české animované scéně působí poměrně krátce. Stylem svých filmů a také paratelevizním vysíláním však na sebe za tři roky silně upozornil. Osciluje mezi anonymní parodií a seriózní tvorbou. K obojímu přistupuje nebojácně a jeho náměty jsou stejně neučesané jako jeho loutky.

Má to svoji vnitřní logiku. Jeho náměty, stojící na černočerném humoru v kombinaci se sondováním vychýlených společenských jevů, by v uhlazeném kabátě a s dokonalými loutkami působily nepatřičně. Valchář sám jako inspiraci uvádí Městečko South Park (1997–). V autorské loutkové animaci na sebe podobným „ugly“ stylem, který bychom mimo Valchářovu tvorbu v české animaci hledali těžko, kdysi upozornili dva švédští autoři: Johannes Nyholm filmem The Tale of Little Puppetboy (2008) a Joanna Rytel v Nadržených mámách (Moms on Fire, 2016).

Valchář poprvé vzbudil pozornost společným filmem s Jiřím Krupičkou Povídky o chlápkovi a jeho ženě. Původně loutkový miniseriál realizovaný metodou stop-motion animace byl dokončen v roce 2015 a tvoří ho pět výjevů z manželského života. Zde zaujme neskrývaný „punkový“ přístup k loutkové animaci, projevující se v technickém zpracování loutek a scény. Figura ženy například nemá ruce, nahozené oblečení se místy rozpadá, chvílemi zahlédneme kostru loutek a kulisy působí papundeklově. U studentského filmu nic neobvyklého. Nekonveční je ale i námět stojící na absurdním a nekorektním černém humoru. Jednoduché zápletky vystihují lakonické názvy jednotlivých příběhů. Prvním je Pták, v němž muž vyhání z pokoje zalítnutého opeřence, ale oknem přitom omylem vypadne žena. Muž ji sice vidí, jak se drží parapetu, nicméně ale sedne ke klavíru a preluduje nerušeně dál. Jako panovačný hňup a šovinista se muž projeví i v povídce Televize, kdy ženu vyšle na střechu, aby opravila televizní anténu. V epizodě Večeře, připomínající skeč Monty Pythonů, muži evidentně nechutná podezřele bublající hmota, již žena servíruje. Po každém soustu následuje smršť zvratků mířící přímo na ženu. „Muž se vyznačuje svou lhostejností ke všemu okolo, především ke své manželce. Lhostejnost jako fenomén mě fascinuje,“ přibližuje svou motivaci Valchář v textu bakalářské práce.

Film autoři natočili během studia v Ateliéru animované a interaktivní tvorby vedeném Jiřím Bartou na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara v Plzni (FDU). Směřování studentů může být dáno i tím, že vedle legendárního vedoucího katedry se stop-motion animaci v minulosti úspěšně věnoval i jeho asistent Vojtěch Domlátil. Rovněž zde vyučuje zkušený animátor a specialista na technologii loutkového filmu Milan Svatoš. Valchář FDU opustil začátkem roku 2018, kdy dokončil svůj bakalářský film O tom co potom, a přesunul se na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze.

Existenciální humoreska s osobnějším podtextem, která byla vybrána do soutěže prestižního festivalu v Annecy jako jediný český film, je zatím Valchářovým nejvyzrálejší filmem. Strádající Inuit se tu upíná k vidině posmrtného života, v níž podle legendy bude dostatek jídla. Když zemře, dostává se však do křesťanského nebe, které pro něho představuje jen další zklamání. Polemice o podobách víry neschází humor (byť drsný). Technicky je snímek propracovanější než Povídky o chlápkovi a jeho ženě. Byl natáčen před zeleným pozadím a autor využíval postprodukci či pohyby kamery. Jasněji se také vyjevuje jeho výtvarný styl. Především v podobě neobvyklých loutek s výraznou oblou hlavou. Loutky mají na rozdíl od Povídky o chlápkovi a jeho ženě oči i rysy tváře nahrubo nakreslené. Zatímco Povídky černý humor vyjadřovaly beze slov, v O tom co potom se autorův drsný styl projeví i verbálně. „Termín ‚zbytečná vulgarita‘ není relevantní. Jaká vulgarita je zbytečná a jaká nezbytná?“ reaguje na výtky, že by byl film příliš vulgární Valchář. „Používám plně náš krásný jazyk a to včetně expresivních výrazů, na kterých neshledávám nic špatného. Na fakultě jsem žádné problémy tohoto typu neměl. Má práce se naopak pedagogům dost líbila. Byť na obhajobě bakalářské práce o Eskymácích se hodně mluvilo o slově ‚kurva‘. A to ve smyslu, zda bylo vhodné jej ve filmu použít, či nikoli. Já mám za to, že to bylo nutné,“ vysvětluje Valchář. Na doporučení pedagogů nahrál komentář ke snímku přímo režisér. V zahraničí se promítá verze s anglickým komentářem, který působí profesionálněji.

Na UMPRUM Valchář natáčí svůj zatím nejdrsnější film Příběh vánoční o prodavačce. Typicky napjatá atmosféra u štědrovečerní večeře se zvrhne v rodinnou bitku. Do souboje manželů, mydlících se hlava nehlava, se připojí i znuděný synek, který ji bere jako hru. Mužskou, ale i ženskou postavu tu Valchář vykresluje ještě hrozivěji než v Povídkách o chlápkovi a jeho ženě. Z netečných individuí se v okamžiku stanou choleričtí agresoři, přičemž spouštěčem je opět muž ignorant. Jako bonusy k Příběhu vánočnímu je možné brát krátká znepokojivá cvičení Fyzické tresty aneb zlobivé dítě nebo Matka honí syna po bytu. I když cvičení vznikla až po dokončení filmu jako rešerše k dalšímu chystanému projektu, rozeznáváme v nich známé postavy i prostředí „vánoční bitky“ (k vidění jsou na Valchářově YouTube kanálu). Díky nim pociťujeme skličující realitu v rodině intenzivněji. Úsměvy, které může Příběh vyvolávat směšnou situací, se mění v křeč. Valchář totiž vytváří mrazivě realistický obraz a film je tedy spíš sociální sondou než prvoplánovou groteskou. On-line najdeme také skeče sprostých výrostků z tramvaje Příhoda na Národní a Příhoda na I. P. Pavlova. V nich se typická lhostejnost a vulgarita Valchářových mužských postav přenáší na mladší generaci. Minicyklus z MHD vzniká pomocí voděných loutek, stejně jako Televize Estráda.

Televize Estráda je kolektivní projekt fiktivního vysílání realizovaný na UMPRUM. Technicky spočívá povětšinou v natáčení voděných loutek v reálném čase. Kulisy působící jako udělané z krabic od bot a snímání na mobilní telefon se autoři nesnaží nijak maskovat. Přiznaná lo-fi forma (v mnohem větší míře než u Valchářovy autorské tvorby) je tu zcela přirozená a jde pouze o funkční prostředek, jak vyprávět. A jednoznačně o zábavu všech zúčastněných. Zábava je pro Valcháře naprosto zásadní. „Točím filmy, neboť to baví mě. Vycházím z toho, co mi přijde vtipné, a doufám, že se budou smát i ostatní,“ zobecňuje svůj přístup.

V Estrádě sledujeme pořady a život obskurní televize, kterou řídí Jan Čařík. Vystupují v ní postavy bývalého ředitele Zdeňka Zdráhala, paní Květy či Anděla. Pořady jednotlivých osobností se občas prolínají a buduje se spletitý narativ v parametrech soap opery s prvky parodie, obskurního mystična a s vulgaritami. Kvalita prezentovaného „estrádního“ vysílání se zmiňovanou lo-fi formou koresponduje vlastně zcela přesně. „Duchovním i biologickým otcem Televize Estráda je Zdeněk Zdráhal. Postupně se k němu přidali další. Dnes má Estráda vlastní budovu, hospodyni, poskoky a spoustu pořadů. Budeme vysílat dál. Až dokud nás nezavřou do blázince,“ říká Valchář.

Ač se jedná o bizarní počin, který může leckoho urážet infantilitou, jde o fenomén, jenž v české animaci nemá obdoby. Nejen, že evidentně neexistuje žádný předem stanovený scénář či konec celého konceptu, ale spojil v něm síly početný tým z generace současných českých animátorů. Vedle Matouše Valcháře například Filip Blažek, Vojtěch Kiss a další anonymní demiurgové schovaní za svými avatary. V pořadech můžeme zahlédnout některé dekorace, ale i postavy z Valchářových filmů, které zde částečně pokračují ve svých rolích. Valchář se po přestupu na UMPRUM do vysílání Televize Estráda „jen s jakousi samozřejmostí rychle připojil“. A nejen on našel v tamním ateliéru zázemí pro improvizované natáčení. „V letním semestru 2018 jsme jaksi gerilově obsadili ateliér. Především tedy já, se svou předimenzovanou scénou na díl pořadu Očistec s Andělem a Janem Čaříkem. Ale i ostatní, (kteří na UMPRUM ani nestudují) si sem navezli rekvizity,“ vysvětluje. Součástí košatějícího fenoménu jsou i profily aktérů na sociálních sítích, kde se pracuje na jejich úplnějším obraze. Probíhají zde mezi nimi slovní přestřelky, upozorňuje se na nové pořady a vysílají se „on-line přenosy“. V prosinci 2018 má Estráda za sebou i několik výstav.

Právě Estráda Valcháře aktuálně zaměstnává. Pracuje na seriálu o zaměstnancích televize. Zároveň připravuje diplomovou práci, která je s univerzem Estrády mírně propojená – jeden díl budoucího seriálu o dvou chlápcích Červeném a Modrém. „Červený pochází z křesťanské rodiny a je uzavřený v kleci křesťanského myšlenkového rámce a autorit. Modrý je z dětského domova. Systému se jej nikdy nepodařilo lapit. Je naprosto nespoutaný, nelimitovaný,“ říká Valchář. „Díl, který chci natočit, se bude odehrávat v kostele a bude reflektovat pozici dítěte při bohoslužbě i víru obecně.“