Agnès Varda tady vždycky bude
Při rozmýšlení o tom, jak připomenout nedávno zesnulou režisérku Agnès Varda, jsme se místo standardního nekrologu rozhodli jinak: napíšeme o dvou vybraných snímcích. Konkrétně o L'opéra-mouffe a Všichni možní sběrači a já (Les glaneurs et la glaneuse). Jistě by se dalo vystopovat, co je na nich výjimečného, že jsme je upřednostnili před ostatními. Třeba že ten první je krátký a vznikl ještě před nástupem francouzské nové vlny a předtím, než se Agnès Varda sama proslavila, a druhý je zase drobný dokument natočený na digitální kameru pět let po jejím posledním díle, v důchodu filmové autorky. V L'opéra-mouffe lze tak vysledovat to, co předznamenává kariéru nejvýznamnější francouzské režisérky, v Les slaneurs et la glaneuse zase třeba návrat k dokumentu.
Záměrně nevyjadřujeme poslední poctu autorce obvyklým ohlédnutím za životem a dílem. Místo toho nabízíme dvojí, nový pohled na dvě z jejích děl. Na znamení, že její dílo nestárne, že žije, že stále promlouvá a ve střetu s novými skutečnostmi přináší nové podněty.
L'opéra-mouffe (AH)
Agnès Varda měla neobyčejně blízky vztah k „lidem, kteří nejsou vidět“: sběrači, paběrkáři, rybáři,...