Russian Doll / Spirála jedovatých návyků

Vědomí neviditelných algoritmů proudících kdesi v šedé zóně za pestrobarevnýmí regály televizního supermarketu bývá příliš silné na to, abych při sledování seriálů Netflixu neuvažoval nad tím, jaké povědomé vzorce kombinují, komu všemu jsou určené, jak svoje cílové publikum oslovují a proč. Občas je to jako pozorovat matrixovskou simulaci a za všemi těmi fikčními iluzemi vidět – nebo si alespoň představovat – padající jedničky a nuly. To se mi zprvu přihodilo i v případě Russian Doll, jednoho z prvních letošních seriálových úspěchů Netflixu, přinejmenším soudě dle nadšeného kritického přijetí. Dramedie o rázovité programátorce Nadie, která znovu a znovu umírá a poté vždy procitá na večírku ke svým šestatřicátým narozeninám, se z jistého úhlu skutečně dá prohlédnout jako šťavnatá návnada určená spíše sofistikovanějším městským divákům, a tedy i televizním kritikům. Z jiné strany ovšem nepřipomíná strojově vyrobenou matrjošku z křemíkového údolí, ale funguje i jako seriál, který občerstvuje populární schémata a řeší otázky nepoučitelnosti, deprese a vůle akceptovat sebe sama.

C:/Netflix/Russian_Doll.exe

Kdyby měl scénář k Russian Doll zdrojový kód, našli bychom v něm následující soubor konstant, spolehlivě zasazujících tento pořad mezi oblíbence prestižních kulturních magazínů.

const a = New York. Mecca intelektuálů a kancelář zástupu novinářů. Ikonické, nesčetněkrát filmařsky zpodobněné velkoměsto, jejž však seriál nevyužívá jako všeobecně povědomý lunapark, ale poučeně odkrývá jeho ne vždy půvabné útroby. Na doširoka rozevřené nůžky mezi vyššími a nejnižšími vrstvami odkazuje podzápletka s bláznivým bezdomovcem a nocí v azylovém domě. Letmé narážky na místa, která tu byla a nejsou, dovytváří obraz New Yorku jako gentrifikovaného přístavu duchů, v němž osobité podniky vyklízejí prostor bezpohlavní sterilitě. Jsou to všechno spíše postranní motivy, jichž si ale tím spíš povšimne ten, kdo se s nimi pravidelně setkává.

const b = židovská hrdinka. Stejně jako její představitelka a jedna z tvůrkyň seriálu Natasha Lyonne, je i Nadia dcerou ruských přistěhovalců židovského původu. Kromě těchto čistě autobiografických odlesků se odkazy na židovské tradice zasvěceně propisují do samých základů seriálu. Loft, v němž probíhá oslava Nadiiných narozenin, se nachází v budově bývalé ješivy, vysoké náboženské školy. Scénáristky seriálu – kromě Lyonne především Amy Poehler a Leslye Headland – se chovají, jako by přečetly talmud od A do Z, dělají znalecké narážky a v jedné z epizod nechají hrdinku odehrát v synagoze zábavnou etudu s rabínem a jeho sekretářkou. Při pohledu na Nadiinu kučeravou hřívu, připomínající mop vymáchaný v hektolitrech zázvorového piva, jsem si navíc nejednou vzpomněl na uznávanou televizní kritičku Emily Nussbaum z magazínu The New Yorker. Ta nejen že s oprsklou programátorkou sdílí její etnicko-náboženské kořeny, ale i nápadný vlnitý účes. Seriál si dle očekávání zamilovala.

const c = reference. Spolehlivým lakmusovým papírkem diváckého zacílení nakonec bývají intertextové či popkulturní odkazy. Ty v Russian Doll znovu oslovují především klasicky vzdělané, sečtělé, více intelektuální publikum. Bezskrupulózní profesor literárních věd spí se svojí zadanou studentkou, která píše dizertaci o Johnu Updikeovi. Ze spisovatelských velikánů se tu dále mihne i Phillip Roth. Heslo pro vstup do izraelského drogového doupěte zní: Jodorowského Duna.

Bludiště zacyklených myšlenek

Russian Doll přesto nelze zúžit na výsledek předdefinovaných algoritmických doporučení, podle nichž by jednovětný popis seriálu vypadal asi takto: Woody Allen v sukni se přimotá do filmu Na Hromnice o den více. Právě typ vyprávění s hrdiny zacyklenými v časové smyčce, jehož etalonem se stala zmíněná komedie s Billem Murraym, seriál v několika směrech inovuje.

Takzvaný spirálový narativ, který v Hromnicích působil jako svěží ozvláštnění romantické dvojčlenky chlapec potká dívku, se v posledních letech ustálil jako častěji vyhledávaná alternativa. Stojí za tím mimo jiné i masivní nárůst seriálové tvorby, kde pak tvůrci roztáčejí spirálu třeba jen na ploše samostatných epizod, aby tak mohli přijít s něčím novým i v druhé třetí sezóně (viz mnohočetné restarty fikčního světa v sitcomu The Good Place). S konceptem časové smyčky či spirály pracují také další původní produkce Netflixu, interaktivní Bandersnatch z povídkové antologie Black Mirror nebo tři roky staré sci-fi ARQ. Dnes jsou tyto v čase zacyklené příběhy v televizi a filmu natolik standardizované, že i mezi nimi vznikají různé obměny a odchylky.

Russian Doll jednak vytváří nezvyklou nejistotu ohledně toho, kdo všechno uvízl v oné reinkarnační spirále. Až do čtvrté epizody žijeme v domnění, že vinou neznámých sil tu sériově umírá pouze Nadia. Vprostřed seriálu ale spolu s hrdinkou zjišťujeme, že tentýž očistec s ní souběžně sdílí další Newyorčan jménem Alan, který se dokolečka vyrovnává s rozchodem s nevěrnou přítelkyní a do té doby se zdá být jen stěží zaznamenatelnou okrajovou postavou. Následné spojenectví Nadii a Alana pak není důležité jen z hlediska struktury seriálu, jenž se tímto přehoupává do své druhé, párově vystavěné půlky. Současně se ukazuje jako nezbytné pro vyluštění centrální hádanky, na niž zkrátka jeden člověk nestačí. Ke zdárnému vystoupení ze sebedestruktivního koloběhu je nutná spolupráce i vzájemná pomoc, což úzce souvisí s terapeutickým rozměrem seriálu. Jak můžeme rozpoznat a zkorigovat svoje jedovaté návyky a pokřivené vidění světa, aniž bychom se o ně s někým dalším nepodělili?

Už od pohledu diametrálně odlišné duo hrdinů s protichůdnými naturely – on tichý, uhlazený, neprůbojný, chorobně puntičkářský a kancelářsky upravený, ona hubatá, roztržitá, mrzoutská, s vyřídilkou zkušeného prodejce ojetin a chraplákem notorického kuřáka – přitom není jediným zrcadlem, odrážejícím zacyklené vzorce chování. Ty se zároveň promítají i do bezprostředního okolí, jež se pod vlivem opakujících se přešlapů kousek po kousku vyprazdňuje a rozkládá. Jestliže se protagonisté spirálových narativů obvykle ocitají v týchž scénářích, do kterých – poučeni z dřívějška – různě vstupují a narušují je, tady se samovolně proměňuje i celý fikční svět. Ovoce na stole i v lednici viditelně uhnívá (ale jen zvenčí) a záhadně mizí nejen rybičky z akvária, ale později také chodci na ulicích nebo důvěrněji známí lidé. Celá tato pozvolná koroze a mysteriózní evakuace newyorského centra má opět úzkou souvislost s psychickým nastavením ústřední dvojice, především Nadii, která víc než desítku svých narozeninových znovuprocitnutí absolvuje s nakvašeným výrazem na tváři. Když pak Nadia konečně prozře a do téměř úplně vylidněného Manhattanu se náhle vrátí život, hrdinčiny rozjařené a netypicky vstřícné reakce přesně odráží její opětovně nalezenou ochotu všímat si okolního světa a oceňovat jej. Skrze nadpřirozená pravidla seriál umně ztvárňuje docela přirozené a dobře známé vnitřní stavy – jaké to je každodenně chodit s klapkami na očích, poté je odhodit a vidět všechno kolem nově, jakoby vůbec poprvé.

Russian Doll tak, podobně jako zmíněný Bandersnatch, dává záminku chápat realitu jako videohru, jako sérii pokusů a omylů, kterými neznámé vyšší síly testují naše schopnosti, zažité rutinní vzorce a (ne)možnost ovlivnit svůj další osud. Nerdovské hledisko odosobněných herních mechanik, jež lze také zčásti řadit k věcné snaze oslovit tuto část diváctva, nicméně seriál zásadně komplikuje, nebo dokonce převrací. Nadia, potažmo Natasha Lyonne, je čímkoli jen ne chodící stereotypní představou o programátorovi nebo zhmotněním gamerské sexuální fantazie. Místo toho coby sardonická zrzka s velkou prořízlou pusou, rybíma očima a nakřáplým hlasem odpovídá herečkám typu Bette Davis – případně v českém prostředí Jiřiny Bohdalové –, jejichž svůdnost bývá více nejednoznačná a více queer. Spirála, kterou se Nadia propotácí, přitom určitě nemá kovovou pachuť účelově vystavěného technicistního labyrintu. Je živelným proudem toxického myšlenkového bludiště, v němž se čas od času ocitne snad každý.