Autobus do stanice Effenberger / Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

Vždy potěší, když ze všemožných galerií elit vyplave jednou za čas osobnost, která sympaticky vybočuje. Stojí poněkud mimo tok dějin, jak jej formují oficiální milníky, a svou vyhraněnost pokládá za neodlučitelnou součást identity. Vratislav Effenberger – literární teoretik, básník a přední postava českého poválečného surrealismu – k takovým imponujícím zjevům patří, takže přiměřeně obdivný dokument si zaslouží. Mimoto se režisér David Jařab ve filmu Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka nesnaží jej na sporných místech nemístně rehabilitovat, ale pozorně a s dostatečným nadhledem mu naslouchá.

Nepříliš poučený zájemce o surrealismus z dokumentu o hnutí a jeho historii leccos pochytí, pokud tedy filmu věnuje značnou trpělivost. Definice nebo klíčové postřehy totiž zůstávají příznačně roztroušené různě po cestě bez toho, aby je režisér secvaknul do přísně spořádaného tvaru. Žádný standardní exkurz pro koncesionáře na sobotní televizní večer, nýbrž ctižádostivější kodrcání autobusem, během něhož tu a tam zazní potentní myšlenka. Únavně působící mluvící hlavy Jařab většinou maximálně zkracuje nebo alespoň doprovází působivě poškozenými soudobými materiály. Dokument budí dojem, že jej pohánějí obavy z možné fádnosti: zejména zvuková – či spíše hluková – stopa je mimořádně vypiplaná, plná nápadů a hravosti. Naproti tomu bohulibá myšlenka realizovat fragmenty Effenbergerových scénářů neústí v něco výrazně zapamatovatelného, a tyto inscenované části trochu brzdí inspirativnější vzpomínání a postřehy surrealistových současníků, potažmo jeho vykladačů.

Zásadní je mnohostranné vypořádávání se s komplikovanou Effenbergerovou postavou. Režisér naštěstí oslovil a shromáždil zasvěcené osoby, které vesměs dovedou poutavě formulovat nejrůznější stanoviska. Obraz vzpomínaného se kaleidoskopicky mění, mnohdy v jedné minutě. Pochopitelně zazní obdivné věty, z nichž ty o vůdčích schopnostech Effenbergera patrně mimoděk – nebo zase součást hry? – evokují jazyk dnešních manažerských příruček o efektivním vedení týmu. Přitom do slov pamětníků občas vpadnou ostřejší soudy: Andrew Lass ve zbytku delšího nadechnutí působivě vypíchne, že Effenberger uměl být dle své aktuální nálady jak veselý a otevřený, tak vzteklý a demagog. Výtečnou korekci představují střízlivé poznámky syna Jakuba, který podle úvodních titulků sám patřil k surrealistické skupině. Jařab jej však zachycuje samostatně a oproti ostatním dává vyniknout jeho specificky posmutnělé tváři. Dokumentu sedne, když nejprve nechá kohosi Effenbergera pochválit, aby vzápětí střihnul na syna, který ležérně vyloží na stůl četné přízemnosti, jimiž otec trpěl. Mramorizace se nekoná, spíše příjemně mlhavý obraz svérázného spojovatele.

Naneštěstí životní okamžiky postupně ustupují výkladu o významu díla. Zatímco poslech Jana Švankmajera o vlastních postupech a vlivu Effenbergera na jeho myšlení inspiruje, samotné fragmenty scénářů – synem lakonicky označené za pseudoscénáře – a pokusy o interpretace děl v poslední třetině mnohem méně. Pamětníci vznešeně připomínají Effenbergerovu potřebu „nenechat se vtáhnout do tohoto světa“ a v jeho dílech hledají „psychosociální charakteristiku doby“. Effenberger pohrdal domněle samozřejmými pravdami a prošlapanými cestami. Nutil tak okolí k intelektuálnímu výkonu a uměl bystře detekovat rozpory kolem sebe; v dokumentu ostatně bodavě zaznívá slovo subverze. Bohužel jeho rozvinutější brojení proti euroatlantické civilizaci a vystupování ze systému – s naznačením vize alternativy – vyznívá v citovaných tezích značně křečovitě. Podobně dopadá předestřená analogie mezi Janem Palachem a Olgou Hepnarovou: nejprve zaujme smělostí myšlenky, postupně zklame mnohomluvnou a současně nepříliš pronikavou argumentací.

Dokument postupně doputuje do bodu, kdy se zdá, že Effenbergerova zásluha spočívala předně v intelektuálním nabuzení ostatních členů skupiny, které vedl k překročení jejich stínu a za jiných okolností nerozvinutých schopností. Pakliže by takové poselství zamýšlel přinést, do cílové stanice zamířil. Pokud ovšem hodlal přesvědčit o výjimečnosti myšlenek Vratislava Effenbergera, nejsem si jist, zda takové skutečně jsou (a nezdařilo se je pouze adekvátně představit), potažmo jednoduše nejsou (a zdařit se žel ani nemohlo).