Rozhněvaní, protivní a sprostí kardinálové / Konkláve
Někde na pomezí politického thrilleru, konverzačního dramatu Dvanáct rozhněvaných mužů (1957) a filmů z amerických středních škol vystavěl svůj nový snímek Konkláve o volbě papeže po smrti svatého otce švýcarský režisér Edward Berger (podepsaný například pod předloňským válečným velkofilmem Na západní frontě klid). Místo soupeřících teenagerů z adolescentního žánru tu zaujímají ambiciózní kardinálové, dělící se na archetypální frakce.
Papež je mrtev, ať žije papež! Akorát že vůbec. Když v soudobém Vatikánu po dlouhé a utajované nemoci zemře hlava katolické církve, namísto pospolitosti se v enklávě rozpoutá boj o moc. Chaos plný intrik má řídit diplomatický kardinál Lawrence (Ralph Fiennes), jenž sám prochází krizí víry a plánoval rezignovat. Prozřetelný papež mu však věřil nejvíce a k jeho pověření měl své důvody. Mrtvý papež postupně nabývá takřka zbožštěné podstaty, jehož slova a činy se propisují do motivací postav. Jako by celou situaci naplánoval. Když se Lawrence obrací k bohu, ve skutečnosti se obrací právě k němu.
Protagonista Lawrence není typický pochybovačný trpitel, jakého nabídl například Ingmar Bergman v Hostech večeře Páně. Je proaktivní a angažovaný, nikdy však plně neodhalí své karty. Z diplomata se stává ambiciózní lídr. Vatikán se během konkláve uzavře před okolním světem, vzniká mikrosvět kardinálů, kteří tvoří kliky a intrikují. Jejich počínání připomíná spíše politické strany. Frakce hrdých Italů volá po návratu konzervativních hodnot, liberálové usilují o větší inkluzi a progresivismus. Jedna z frakcí je pro přijetí různorodých etnik, zároveň však odsuzuje homosexuály. Většina kandidátů se názorově ocitá někde mezi. Nikdo není ideální. Volí se menší zlo.
Zřetelný odkaz na současné kulturní války se tu kondenzuje do sub-světa, jenž boří veřejnou představu o kněžích odpírajících si světské radosti. Jejich chování za zavřenými dveřmi je stále opředené tajemstvím. Film jim ale vtiskuje ambivalentní tvář, čímž je polidšťuje. Takřka posvátný rituál volby nového papeže je silně propojen se starověkou tradicí a jejími postupy, zatímco v jídelně kněží neváhají vapovat, nadávat a prachsprostě drbat ostatní. Na pozadí překrásných renesančních fresek prosakuje na povrch další a další jedovatost.
Rituály a řád
Struktura filmu klade důraz na seznámení se s každodenním režimem konkláve a prostředím – od kuchyně po pokoje kněžích. Tempo filmu pak udávají do nemalé míry rituály a řád. Kamera několikrát velkým nadhledem evokuje náboženskou podstatu i božskou figuru, k níž se všichni obrací. Střídají ji opakující se drobné detaily na vyplňování volebních lístků, jejich házení do urny či pálení v kamnech. Zatímco některé scény „handrkování“ překvapivě připomíná romantický film Protivní sprostý holky (Mean Girls, 2004), prvek politického thrilleru umocňují dezorientující jump cuty.
Režisér Berger a scenárista Peter Straughan vyprávějí s nadhledem a většinou v tradici filmů o „mužích v místnosti“. Konkláve konstruuje svět, v němž slova a silné proslovy umí překopat myšlení a názory druhých. Vnější svět do uzavřených vatikánských místností proniká jen okrajově, vždy však razantně. Upomíná na to, že pro mnoho lidí je církev stále nejdůležitější instituce, i na to, že svět řeší daleko závažnější problémy, než je volba papeže. I když režisér koncipuje rituál volby s notnou dávkou pompy (za asistence někdy až přepjatého hudebního podkresu), drobné momenty ukotvují drsnou realitu za honosnými zdmi.
Konkláve je adaptací knižní předlohy Roberta Harrise. Tvůrci přitom zachovávají záměrně skandální náboj. Kniha je totiž typickou četbou „do letadla“. Zároveň ji stylisticky dodávají velikost prestižního hollywoodského dramatu. Jde o ideálně vyvážený mix, kdy film nepůsobí trapně a lacině, jako spíš hříšně zábavně. Až se nabízí otázka, zda by volba papeže vůbec měla být vykreslena jako takhle strhující. Převážně statická kamera zabírá kněží v pečlivých kompozicích, jako by byli trvalou součástí uměleckého komplexu. Výrazná červená jejich plášťů ostře kontrastuje s barevně tlumeným prostředím. Každý záběr dává najevo, že dějiny tvoří právě oni. Robustní a vzdušné zdi Vatikánu pak barevně postrádají vřelost a vstřícnost.
Jakkoli tvůrce především baví sledovat kněžské šarvátky, upřímným jádrem filmu je vyprávění o tenzi duše a nekonečném hledání utopické jistoty. Ačkoli antropologické čtení není nijak hluboké, jde o univerzální a ztotožnitelný narativ daleko přesahující pole křesťanství. A není to dáno pouze tím, jak nebezpečně připomíná soudobou politickou atmosféru rozdělených společností. V tomhle Konkláve nabízí alespoň částečně konejšivý, idealistický a mimo filmový mikrosvět nedosažitelný únik.
Konkláve, Velká Británie / USA, 2024, 119 min. Režie: Edward Berger. Scénář: Peter Straughan. Kamera: Stéphane Fontaine. Hudba: Volker Bertelmann. Zvuk: Ben Baird. Střih: Nick Emerson. Hrají: Ralph Fiennes, Stanley Tucci, John Lithgow, Isabella Rossellini, Lucian Msamati, Jacek Koman a další. Premiéra v ČR (Vertical Entertainment): 31. 10. 2024.