Více hvězd, méně odvahy / MFF Benátky 2024
Ne každý ví, že současný ředitel filmového festivalu v Benátkách Alberto Barbera přehlídku krátce vedl již na přelomu tisíciletí, než jeho první mandát skončil v roce 2002 náhlým propuštěním. Po pouhých třech letech ve funkci tehdy odcházel provázen výčitkami: prý nedokázal přitáhnout nejblyštivější americké filmy, natož přilákat zvučná herecká jména. Čas napověděl, že šlo o účelovou argumentaci. Prezident a uměleckého bienále, jehož je filmový festival součástí, jmenuje přímo italský ministr kultury. A zmíněný vyhazov měl prozaičtější pozadí: výměnu vlády. Když se Barbera do čela benátské výběrové komise v roce 2011 vrátil, rychle prokázal, že jeho údajná slabina – napojení na studia a hvězdy – je ve skutečnosti jednou z jeho nejsilnějších stránek.
Současná identita benátského festivalu maximálně vytěžuje jeho výhodnou pozici na začátku oscarové sezony. Pomáhají ji definovat výrazná star-power, vřelé vztahy s velkými produkcemi a vazby na streamovací služby. Jak to ovlivňuje dramaturgické volby? V polovině snímků letošní hlavní soutěže hrála hvězda globálního formátu. A polovinu výběru tvořily výpravné dobové filmy. Výsledkem je spíše racionálně poskládaná jednadvacítka děl, v nichž převažuje důraz na zvučnost jmen herců a režisérů, stravitelnost námětů, produkční kvality a řemeslnou stránku režie. To vše ukusuje prostor narativně i stylisticky odvážnému kinu, jehož je v Benátkách o něco méně než v profilových sekcích Cannes či Berlína.
Zlatého lva získal první anglicky mluvený film Pedra Almodóvara Vedlejší pokoj (The Room Next Door). Tilda Swinton v něm ztvárnila ženu s rakovinou, která se rozhodne spáchat sebevraždu a o pomoc a osobní podporu požádá dávnou přítelkyni (Julianne Moore). Filmu nechybí poťouchlé dějové finesy, překvapivé dílčí pointy a vtipné situace. Almodóvarův režijní výraz je ovšem příliš všední. Některé pasáže, například flashbacky z profesní minulosti jedné z postav, svým uchopením dokonce evokují spíše televizní inscenaci než vítěze jednoho z top tří evropských festivalů. Proč tedy film vyhrál? Španělský autor představuje všeobecně přístupný „art“ pro diváky nejrůznějších žánrových a estetických preferencí. Vedlejší pokoj, porovnáme-li ho s většinou soupeřů v hlavní soutěži, navíc nabízí hlubší zpracování humanistických témat.
Ze všech „dobovek“ stojí za vyzdvižení mlžné, vlhce nepřítulné Vermiglio Italky Maury Delpero, jež porota ocenila Velkou cenou. Stylově obdivuhodně kompaktní, vypravěčsky jistě vedený a emočně jemně odstíněný snímek se odehrává v polovině čtyřicátých let na vesnici v italských Alpách. Palčivý portrét obyčejného života, do kterého občas pronikají ozvuky válečné reality a všudypřítomná smrt, má ke zkušenosti dneška dosti daleko. Možná právě proto je tak divácky atraktivní. Pomůže si uvědomit, jak nepředstavitelně se náš svět za posledních osmdesát let změnil.
Brutální i spirituální
Brutalista (The Brutalist) Bradyho Corbeta vybočoval nekompromisními až megalomanskými ambicemi, po právu odměněnými Cenou za režii. Někteří čtenáři si množná vzpomenou na Corbetovu návštěvu karlovarského festivalu, kde před jedenácti lety doprovodil retrospektivu věnovanou kolektivu Borderline Films. Tehdy byl ještě hercem – spolupracoval mimo jiné s Larsem von Trierem, Michaelem Hanekem nebo Rubenem Ostlundem – a na start vlastní režijní dráhy stále čekal. Brutalistu, svůj třetí celovečerní film, Corbet připravoval deset let.
Románově expanzivní příběh sleduje Lászla Tótha, maďarského architekta židovského původu, který po válce načíná nový život v Americe. Film rozehrává obecné úvahy o svobodě jedince, moci peněz nebo nevyzpytatelném egu mecenášů. Ve svém jádru chce ale především zachytit člověka posedlého uměleckou tvorbou. Přesvědčivé reálie mohou úspěšně vyvolat dojem, že Tóth byl skutečnou postavou. Opak je pravdou – fabule je smyšlená. Velkolepý projekt o výsledné tří a půlhodinové stopáži Corbet natočil na filmový materiál Vista Vision a své dobrosrdečné pomrknutí po zlatých érách kinematografie vyšperkoval patnáctiminutovou přestávkou, jež je součástí samotného filmu a připomíná dřívější způsob uvádění epických dramat.
Duben (April ) Dey Kulumbegašvili navazuje na spirituálnější větve evropské kinematografie. Temný portrét citově chladné, avšak morálně neobyčejně pevné porodní asistentky, která na gruzínském venkově provádí ilegální potraty, byl jedním z vrcholů soutěže. Už režisérčin drásavý debut Začátek před třemi lety vyhrál festival v San Sebastianu. Dubnem posouvá Kulumbegašvili svůj rukopis dál, když mimo jiné omezila těžkopádnou symboliku. Její novinka proto v drásavosti účinku na diváka dochází o poznání dále než chválená prvotina.
O něco méně osobité, přesto stále solidní byly: po Sicariu pomrkávající thriller Justina Kurzela Řád (The Order), zábavná, z perspektivy korporátní manažerky (vynikající Nicole Kidman) podaná variace #MeToo zápletek Babygirl (Halina Reijn), společenskokritický thriller o stalkingu Cizí pohled (Stranger Eyes, Yeo Siew Hua) a cuarónovsky zabarvený dobový film Ještě jsem tu (Aindaestouaqui) Waltera Sallese, který se vrací do turbulentní doby brazilské vojenské diktatury.
Neslavně dopadlo uvedení Jokera: Folie à Deux Todda Phillipse. Realizačně snesitelný, zato emočně nedomrlý snímek trestuhodně plýtvá hereckými možnostmi Joaquina Phoenixe i překvapivě dobré Lady Gaga. Film selhává jako muzikál i soudní drama a ve všech ohledech zaostává za prvním Jokerem, který před lety Benátky vyhrál. Očekávání se překlopilo ve zklamání i v případě premiér Marii, citově mdlého portrétu operní zpěvačky Marie Callas v režii Pabla Larraína, a novinky Lucy Guadanina Queer spoléhající na nepřesvědčivé studiové kulisy.
Do kontrastu se sterilními historickými náměty pak má smysl postavit After Party Vojtěcha Strakatého, jediný majoritně český celovečerní film v programu promítaný v nesoutěžní části sekce Orizzonti (kromě něj Benátky uvedly z české stopy koprodukci Petera Kerekese Je to ve hvězdách a smíšenou realitu Ondřeje Moravce a Victorie Lopuchiny Křehký domov). Film o dívce, jejíhož otce nahánějí exekutoři, se zprvu tváří jako sociálně-psychologické drama. Ve druhé polovině se promění a elegantně poukazuje na rozdíly mezi světem manipulativních dospělých a intuitivní krajinou náctiletého přátelství, zvláště toho holčičího. Strakatý svůj produkčně skromný film natočil za čtrnáct dní, o to štědřejší dávku aktuálnosti mu vtiskl. Možná i proto v něm Alberto Barbera našel tak silné zalíbení – festival ostatně After Party pozval v raných jarních měsících jako jeden z vůbec prvních filmů v programu.
Schovaná invaze mimin
Soutěžní část sekce Orizzonti ovládl rumunský Nový rok, který nikdy nepřišel (Anulnou care n-a fost) Bogdana Mureşana. Ač jde o debut, vyniká ambiciózní a zralou režií, s níž autor splétá šest zprvu nesouvisejících příběhů. V zábavné směsi vyprávěcích tónů hledí na několik dní předcházejících pádu komunistického diktátora Ceaușeska, aby odpověděl na otázku, co dekády autoritářského režimu udělaly s lidskými charaktery napříč generacemi.
Několik pozoruhodných filmů skrývaly i zbylé programové sekce. Invaze mimin (Baby Invasion) Harmonyho Korina, nihilistický výhřez o světě pohlcovaném virtuálnem, je slabě narativní, o to více stylisticky agresivní zástupce takzvané post-cinema. Obdobně svobodomyslně nakládá s výrazovými technikami, jen neporovnatelně něžněji, Allégoriecitadine, dvacetiminutová parafráze Platónova podobenství o jeskyni v podání Alice Rohrwacher a francouzského vizuálního umělce JR. Rétorickou originalitu zase ukázal výrazově sice konvenční, pronikavostí sdělení naopak nesmírně důležitý dokument Řetězové reakce (Chain Reactions). Alexander O. Philippe v něm zábavně reflektuje kultovní Texaský masakr motorovou pilou. Vedle cenné případové studie odvádí významnou práci především na poli propagace hororové tvorby a uznání její umělecké hodnoty.
Nejhorší letošní zážitek? Zcela jistě 2073 Asifa Kapadii. Nesnesitelná litanie pokrývá řadu vážných problémů dneška; nechybí změna klimatu, bujení mediokracie či kritika nejnovějších technologií. Ušlechtilý záměr? Možná. Výsledek? Obsahem naprosto tupá demonstrace Kapadiova estetického nevkusu. Fabulativní dokufikce, v oficiálních PR materiálech označovaná jako „pravdivý sci-fi horor“, dovede maximálně k neodbytným úvahám, jestli i jeho předchozí snímky Senna nebo Amy náhodou nepoužívají střih a hudbu více manipulativně a vyděračsky, než si to z dob jejich premiér divák pamatuje.
Jakkoli je výběr Kapadiova filmu do programu dramaturgicky napadnutelný a jakkoli vlažně byly přijaty i některé hvězdně obsazené nesoutěžní tituly jako Horizont: Americká sága Kevina Costnera nebo zaměnitelný snímek určený pro on-line platformy Vlci (Wolfs) s Bradem Pittem a Georgem Clooneym v hlavních rolích, i tyto filmy zapadají do strategie uměleckého ředitele festivalu budovat svébytný, celosvětově viditelný festival největšího možného lesku. Obavy, jak se Benátky s odchodem dnes čtyřiasedmdesátiletého Barbery popasují, jsou namístě. A tak se nebylo čemu divit, když bienále jeho mandát, který měl původně končit letos, improvizovaně prodloužilo o další dva festivaly do roku 2026.