Řeči, řeči, řeči / Kniha obrazů
V posledních šesti dekádách byla v souvislosti s Godardovými filmy slova jako „experiment“, „alternativa“ či „provokace“ zmiňována tak často, až se z jejich spojení s režisérovým jménem stala klišé; neutuchající snaha francouzského doyena destruovat tradiční výrazové prostředky filmu na sebe navíc v posledních letech bere stále stejnou podobu.
Kniha obrazů obsahuje totožné postupy a motivy, které Godard recykluje přinejmenším od svého autoportrétu JLG/JLG z roku 1995: zdánlivě mimoděk pořízené záběry připomínající domácí videa se v nich střídají s ikonickými scénami z dějin kinematografie, které doprovázejí stovky fragmentárních citátů, jejichž téma se nejčastěji točí kolem role umění, povahy politiky a (ne)stability významu. Kontrapunktům, kterým takto připravená materie dává vzniknout, tento postup sice nutně neubírá na síle, ale na překvapivosti ano. Kvality i slabosti Knihy obrazů spočívají v její paradoxní povaze – jde o Godardův tradiční film.
Snímek rozdělený do pěti kapitol připomíná mnohohlasou reflexi dějin viděných coby sérii vršících se katastrof. V úvodních „Remakes“ se filmové obrazy války mísí se zpravodajskými klipy, jež zachycují reálné válečné běsnění; jejich vzájemné zrcadlení dokazuje, že obrazy nejsou jen nápodobou skutečnosti, ale i jejím vzorem, že obojí je uzamčeno v začarovaném, stále znovu a znovu obnovovaném kruhu násilí, z něhož není úniku. Beznaděj prohlubují i následující pasáže: skeptická rekapitulace věčně selhávajících revolucí inspirovaná Petrohradskými rozhovory Josepha de Maistre, sarkastická dekonstrukce filmové železniční romantiky (pohybu krajinou, který souběžně dává svobodu obrazům i přibližuje brány kárných táborů) i trpká rekapitulace krutostí spojených s konzervativní vládou zákona, v níž jsou ironizovány myšlenky barona de Montesquieu. V závěrečné části „La Région centrale“, odkazující svým názvem k antiantropomorfnímu filmu Michaela Snowa, jako by někdejší filmový buřič rezignovaně přiznával bezmoc obrazů čelit neutuchající záplavě iluzí spojených s lidskou touhou po štěstí – s touhou, jež plodí konformní lži, sebeklamy a nevyhnutelně vede k zabíjení.
Nakolik je však taková interpretace adekvátní? Potvrzuje ji, nebo vyvrací fakt, že citáty vycházející z různých vrstev a úseků historie opomíjejí osvícenství? Co o vztahu obrazů a hlasů značí titul, který zdůrazňuje, jak zásadní roli hrají v dnešním světě vizuální informace, a zároveň je parafrází názvu časosběrné kompozice Rilkových básní? Jak vážně je třeba brát sebereferenční gesta a autocitace starce „u konce s dechem“? Jsme svědky melancholie, nebo ironie? Kdo a za koho tu mluví? Základní pravidlo i kámen úrazu Knihy obrazů spočívá v tom, že na kteroukoli z předchozích otázek lze dát libovolnou odpověď – závisí jen na osobních preferencích toho, kdo si je klade.
Kniha obrazů totiž nemá charakter eseje o filmu a dějinách, ale připomíná spíš mechanickou mašinu na generování významů: Godard nenabízí teze, jen příležitost k asociacím. Jeho film může vstřícným divákům přinášet radost z rozpoznání deformovaných a torzovitých filmových, literárních a výtvarných ukázek, ale žádné překvapení – místo prostoru k přemýšlení se v něm lze setkat jen s útěšnou samomluvou, při níž si diváci mohou opakovat omleté figury, jež si kdysi uložili do paměti. Godard se v průběhu filmu opakovaně vyznává z toho, že pomocí citátů mluví sám se sebou – je v tom však ještě důslednější, než se zdá: v Knize obrazů nelze nalézt to, co si myslí její autor, ale jen odraz toho, co si myslíme my coby diváci. Mohu-li však cokoli interpretovat tak, aby to vyhovovalo mému postoji, jakou má cenu to sledovat?
Nejspíš i proto se silné momenty Knihy obrazů skrývají ve chvílích, kdy její litanie zkratkovitých sloganů a hesel zadrhává; kdy do jejich přednesu vstoupí Godardovo stárnoucí tělo a selhávající hlas; kdy záchvaty kašle přetrhnou plynoucí slova. Možná, že celý ten balast řečí a frází nakonec slouží jen k tomu, aby podtrhl několik vteřin, v nichž tělesné chátrání zastaví jeho proud a odkryje nevýslovnou pravdu, zbavenou všech iluzí. Zajíkavé zjevení lidské konečnosti „není nezajímavé“. Nic pozitivnějšího než tuto dvojitou negaci však nedokážu v Knize obrazů najít.