Smíření v měsíční pustině / První člověk

V dlouhém detailu na odraz povrchu Měsíce v helmě Neila Armstronga se zrcadlí i nejsilnější stránka Prvního člověka, čtvrtého celovečerního filmu Damiena Chazellea. Jsou to momenty upřímného ticha, v nichž se postavy mlčky vyrovnávají s vnitřními konflikty. V případě stoického Armstronga a jeho ženy Janet jde o bolestivé vzpomínky na nedávno zesnulou dcerku, neschopnost navázat blízký vztah se dvěma syny, ale i prohlubující se propast mezi partnery, jejichž vztah je poznamenán Neilovou účastí na vesmírných závodech, které si žádají desítky životů mladých astronautů. Centrálním bodem této distance a emocionálních turbulencí je Země, již Chazelle snímá roztřesenou ruční kamerou jako nepříjemně intimní prostředí.

Modrou planetu totiž dcera Karen opustila předčasně a zanechala za sebou jen Neilovy prázdné pohledy k obloze. Cesta na Měsíc tak není nástrojem politického klání mezi Východem a Západem ani snahou o technologický pokrok, ale explicitní paralelou vyrovnávání se s těžkou ztrátou. Ostatně, jak ve filmu přímo zazní, vesmírné závody jsou především o získání nové perspektivy. Je tedy zřejmé, že Chazelle nepřichází s tradičním životopisným filmem, který by chronologicky mapoval celý Armstrongův život. První člověk...