Selhání systému / Střídavá péče

Jedna z nejvýmluvnějších scén neorealistické klasiky Zloději kol se odehrává v zastavárně, kam ústřední pár přichází prodat svá povlečení. Místnost je až po strop zaplněna ložním prádlem jiných lidí. Mimoděk jsme tak zpraveni o tom, že Maria a Antonio nejsou jediní, kdo se v poválečné Itálii octli v ekonomicky nepříznivé situaci, a ta je tedy důsledkem systémového selhání. Celovečerní debut Xaviera Legranda Střídavá péče podobně bezděčně zasazuje do širších souvislostí problematiku domácího násilí.

Hned v prvním záběru vidíme pracovní stůl soudkyně prohýbající se pod množstvím složek ke kauzám, které budou mít pravděpodobně podobný charakter jako případ, jenž vyprávění rozkrývá. Z kvanta dokumentů je zřejmé, že žena nemůže každé při věnovat patřičnou pozornost. Jak vyjde najevo, nebude jediná, kdo podcení situaci a přispěje k tomu, že se na sebe problémy začnou nabalovat a nabývat na síle, až se souboj rozvedených manželů o opatrovnictví v závěru změní v boj o holý život.

Čtvrthodinová úvodní scéna je ještě věcným procedurálním dramatem. Oba manželé, Miriam a Antoine, projednávají se soudkyní a svými právními zástupci budoucnost jejich nezletilého syna Juliena, který otce už nechce vídat. Antoine měl také fyzicky napadnout jejich plnoletou dceru Josephine. Podle muže si vymkla zápěstí při tělocviku. Můžeme věřit jedné i druhé straně, ovšem výhrůžný tón Antoinova hlasu nebo zmínka o tom, že rád střílí z brokovnice, naznačují nedomyšlenost rozhodnutí o střídavé péči, k němuž soudkyně dochází. Varovných signálů, že Antoine není tak klidný, vyrovnaný a uvážlivý, jak se snaží působit, začne přibývat krátce poté, co bývalí partneři opustí kancelář, před kterou již na rozhodnutí soudkyně v dalším z výmluvných záběrů čekají zástupy dalších klientů. Mimo institucionální dohled volí ukřivděný muž bezohlednější taktiku. Když mu dojde, že s ním Miriam již opravdu nepočítá, jeho frustrace stoupá – od slovních výhrůžek přechází k fyzické agresi.

K napjaté atmosféře přispívá situování děje převážně do uzavřených prostor, ať jde o domy a byty nebo automobil, v němž Antoine pravidelně přijíždí pro Juliena. Nový byt, kam se Miriam s dětmi nastěhovala, sice slouží jako útočiště, ale zároveň připomíná labyrint, z něhož není úniku. Volba prostředí limitujících pohyb postav vystihuje bezvýchodnost situace obětí domácího násilí, které se nemohou účinně bránit a jsou postupně zaháněny do kouta. Pouze zdánlivou volnost lidí v podobné situaci dobře vystihuje scéna, kdy Julien otci na chvíli uteče, ale málem jej srazí cizí auto a posléze mu dochází, že vlastně nemá, kam by se schoval. Dějištěm závěrečného dramatu se příznačně stává výše zmíněný byt, v jehož chodbách se díky dřívější scéně dobře orientujeme a víme, jaké možnosti úkrytu před útočníkem nabízí.

Vypravěčská úspornost v nakládání s prostředím i postavami je pro Legrandův debut charakteristická. Prakticky každý záběr nese informaci předjímající pozdější události nebo pomáhající pochopit jednání postav. V krátké stopáži a na poměrně malé časové ploše se nám dostává uceleného obrazu nepříjemné situace, který současně zohledňuje i sociologické či psychologické aspekty manželských konfliktů. Matčin protekcionismus vůči dceři prozrazuje obavu, aby Josephine neskončila se stejně nespolehlivým partnerem. Julienovo bránění sestry a matky zase svědčí o chlapcově snaze zastat otcovskou roli ochranitele. Výmluvné jsou scény odehrávající se u Antoinových rodičů, v jejichž jednání můžeme spatřovat model, který muž aplikoval ve vlastním přístupu k ženám.

Závěrečný akt pak ukazuje, kam až může selhání legislativního systému a výchovy vést. Již není pochyb, že hlavní zdroj ohrožení představuje Antoine. Legrand nahrazuje dosavadní observační styl postupy známými z hororů a thrillerů. Nemožnost úniku, dosud pojímaná spíše metaforicky, se stává realitou. Intenzivní psychologické drama se mění v krajně nepříjemný psychothriller, který nám dává zakusit, co prožívají oběti domácího násilí. S ohledem na ozřejmění souvislostí a dosavadní charakterizaci postav tento žánrových úkrok nepůsobí exploatačně, ale jako vysoce pravděpodobné vyústění příběhu.