Úvod k tématu 119: FAMU
Nedávná „FAMU krize“ nabídla příležitost podívat se na profil školy pokud možně nezaujatě a bez zbytečné hysterie, která kauzu provázela. V komentářích různých účastníků sporu zaznívaly občas i argumenty poukazující na údajně lepší minulost FAMU nebo na její pošlapané tradice. Aniž bychom dávali podobným tvrzením nutně za pravdu, rádi bychom se v tématu vrátili právě do bližší i vzdálenější historie fakulty, o které toho stále víme velmi málo.
FAMU, jež měla vychovávat tvůrce pracující pro tehdy čerstvě zestátněnou kinematografii, vznikla v roce 1946 s inspirací moskevského VGIK a s trojicí studijních oborů „filmové režisérství“, „filmová dramaturgie“ a „filmová fotografie (kameramanství)“. Pražská vysoká filmová škola se tak zařadila k nejstarším evropským filmovým fakultám, mezi nimiž si postupem času vybudovala solidní renomé. Přehlédneme-li více než sedmdesátiletou historii školy, největší pozornost se nikoli překvapivě obrací k éře „zlatých šedesátých“, jež i v rámci historických pojednání patří mezi ty nejreflektovanější. Největší neznámou naopak zůstává období polistopadové, u nějž se můžeme spoléhat zatím jen na svědectví těch, kteří na FAMU v devadesátých letech studovali nebo učili. Z nedávné historie se za rozhodující milník často pokládá nástup Michala Breganta do funkce děkana v roce 2002 a následné změny v koncepci výuky. O tomto „převratu“ se ostatně z hlediska kvality studia na FAMU hovoří dodnes a dotýkaly se ho i některé dřívější texty v Cinepuru.
V tématu postupujeme od současnosti do minulosti. Začínáme zhodnocením novější a nejnovější tvorby studentů FAMU v textu Tomáše Stejskala, jenž podává i vcelku optimistickou zprávu o letošních bakalářských klauzurách katedry režie. V pořadí druhý příspěvek, který jsme napsali spolu s Jitkou Lanšperkovou, se zaměřuje na osudy vybraných debutantů z FAMU za posledních patnáct let a na některé problémy při jejich vstupu do profesionálního filmového prostředí. Historik Petr Bednařík, který se podílel na publikaci Dějiny akademie múzických umění v Praze, připravil text shrnující důležité události a trendy vztahující se k FAMU v době normalizace. Marie Barešová pak přibližuje fenomén spojený s FAMU už od jejích počátků – přítomnost jugoslávských studentů, z nichž hned několik (Rajko Grlić, Goran Paskaljević nebo Emir Kusturica) se později prosadilo mezinárodně. Na závěr otiskujeme unikátní kolekci vzpomínkových textů devíti absolventů, kteří prošli různými famáckými katedrami v uplynulých pěti dekádách. Pro úplnost dodejme, že k tématu zajímavě promlouvá i rozhovor Michala Hogenauera s Olmem Omerzuem, který najdete v přední části čísla.