Na pytlácké stezce za originalitou / Manifesto
Videoinstalace Juliana Rosefeldta Manifesto, která od roku 2015 putovala po světových galeriích včetně pražské, vstoupila letos v pozměněném formátu celovečerního filmu i do kinodistribuce. V souboru třinácti krátkometrážních filmů nechal Rosefeldt zaznít úryvky ze třiapadesáti politických a uměleckých manifestů, sepsaných mezi lety 1848–2004. Tato historická volání po nových směrech umělecké tvorby i společenského života, vzdorující generacím taťků i kapitalistickým a buržoazním hodnotám, vytrhl z jejich dějinných kontextů a přesadil je do třinácti současných modelových prostředí (na burzu, rockový koncert či do televizního studia). Těm dominuje Cate Blanchett ve třinácti různých zpodobněních bezejmenných postav, sehrávajících role hlásných trub revolučních ambicí představitelů efemérních i nesmrtelných kulturních směrů: komunismu, surrealismu, vorticismu, kreacionismu a řady dalších.
Manifesto lze řadit mezi performanční konceptuální filmy založené na výrazné herecké osobnosti, která vplouvá do mnoha převleků a situací, aby v sérii nikoli kauzálně, ale tematicky provázaných „případových studií“ ohledala charakter jistého fenoménu. Podobně jako Denis Lavant mapoval napříč žánrovými mikropříběhy filmu Holy Motors úděl herecké profese i bohatství výrazových možností filmového média, vyjevují postavy Cate Blanchett konstanty „žánru“ manifestu i proměny, jichž tato forma sebevyjádření doznala v čase.
Ve všech fragmentech Manifesta je podstatný vztah mezi prostředím, v duchu či veřejně řečnící avantgardistkou a víceméně nechápavým, ošívajícím se a vnitřně rezistentním publikem. Většinou sledujeme situace obousměrného odporu, kdy nonkonformní, progresivní impulz naráží na rozpaky a odmítnutí společenské masy. Tu někdy reprezentuje jen němé prostředí – například levicově smýšlejícího vandráka obklopující zdecimovaná průmyslová oblast a kouřící komíny v dáli, které symbolizují nezastavitelný provoz kapitalistického soukolí a konzumerismu, podrobujícího si kreativní sféru. Je však levicový tulák skutečně hrdinou této scény a dařilo by se umění lépe v komunistických podmínkách? S odtažitostí mlčícího okolí se lze překvapivě identifikovat více než s okázalou autoritativní uřvaností bořitelů tradic či blazeovaným znechucením přiopilých proroků ze statu quo, neboť Blanchett interpretuje texty manifestů silně afektivně.
Třináct fragmentů Manifesta bylo v galeriích promítáno na pohyblivých plátnech časově souběžně a prostorově odděleně, čímž díky efektu vzájemného přehlušování se promluv vynikla negační podstata avantgardy, tendence odmítat vše tradiční i soudobé a prosazovat jen vlastní směr. Ve filmu naopak volba lineárního řazení epizod směřuje pozornost diváka zpět ke smyslu slov a vět a může jej svádět k frustrující kunsthistorické hře na rozpoznávání kulturních odkazů, o niž v prvním plánu nejde.
Obdobnou past na diváka nalíčil Luis Buñuel v Mléčné dráze, když film sestavil z reálných teologických sporů a výjevů z kacířských dějin: za laikům neznámými příběhy a nesrozumitelnými sektářskými bláboly se skrývala obecná výpověď o všudypřítomnost lidského fanatismu. I Manifesto stále naráží na doktrinářský tón uměleckých provolání. Troufalé vnucování pravidel a tvůrčích postupů jedincům s vlastní estetickou představou, a tedy omezování jejich výrazových rejstříků nejjasněji tematizuje finální sekvence zasvěcená filmovým teoriím. Zde učitelka výtvarné výchovy koriguje dětem výkresy dle tvůrčích přikázání manifestu Dogma 95 („musí to být barevné“, „autor nesmí být uveden“ atd.).
Před malováním však učitelka k dětem promluví slovy Jima Jarmusche o tom, že tvůrce by měl čerpat inspiraci ze všeho kolem sebe a měl by si umět z podnětů okolního světa „nakrást“ materiál pro vlastní jedinečné dílo. Agresivně militantní a ničitelské vášně (komunistické a situacionistické, které prohlašovaly umělce za revolucionáře) vyvažuje Rosefeldt těmi k historii uctivými, uvědomujícími si, že staré časy objevily a daly vzniknout všem základům, na nichž my dnes jen stavíme své plagiáty. Rosefeldt pytláckou metodu následuje, když z koláže prastarých manifestů buduje výpověď o jejich dogmatismu a napříč filmem akcentovanou tezi o nepůvodnosti jak plodů tvůrčí praxe, tak i její reflexe.