Barbaři uprostřed žánrové a geografické směsice / Hlavní soutěž MFF Karlovy Vary
Hlavní soutěž Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary je vždy výsledkem velkého úsilí festivalových dramaturgů přesvědčit renomované, ale i výrazně talentované začínající tvůrce, aby svěřili svůj film právě jim. Jednou ze zvolených cest je i opakovaná účast některých režisérů: v letošní soutěži měl jeden z režisérů již třetí film – Yossi Madmony snímek Geula – a dva svůj druhý – Peter Brunner film Do noci (To the Night) a Ivan I. Tverdovskij moralitu Skokan (Podbrosy).
Tentokrát se ovšem organizátorům podařilo dostat do Karlových Varů opravdu kvalitní dílo významného tvůrce, které upoutá pozornost už neobvykle dlouhým, ale – jak se ukáže – výstižným názvem „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ („Îmi este indiferent dacă în istorie vom intra ca barbari“). Rumunský režisér Radu Jude ve svém pátém dlouhometrážním snímku předkládá divákům téměř dvě a půl hodiny trvající úvahu o různých přístupech k historii, čímž přispívá mimo jiné k akademické debatě o reprezentaci dějin, již před lety rozvířil nizozemský historik umění Frank Ankersmit, který mimo jiné tvrdí, že historii je nutno uchopovat nikoli popisně, ale metaforicky, bez ambicí dobrat se definitivní pravdy. Judeův film byl od počátku favoritem a po zásluze vyhrál Křišťálový glóbus pro nejlepší film, a protože byla jedním z koproducentů filmu i Česká republika, malý střípek ocenění zůstal i „doma“. V letošním výběru neměl Jude důstojného konkurenta.
Zápletka „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ je víceméně přímočará. Divadelní režisérka Mariana (vynikající Ioana Iacob) připravuje historický spektákl o masakru Židů v Oděse, který provedly rumunské jednotky v roce 1941. Na něm chce spoluobčanům názorně ukázat, jak v období spolupráce s fašistickým Německem Rumunsko likvidovalo Židy na východní frontě tak vehementně, že je i nacističtí strůjci „konečného řešení židovské otázky“ kritizovali za příliš rychlý postup. Střední část filmu je erudovanou debatou mezi režisérkou a zástupcem magistrátu, který chce dosáhnout buď změny tématu, nebo alespoň vypuštění nejkontroverznější pasáže – veřejné popravy Židů. Je to jako v době reálného socialismu: umělci musí předložit scénář ke schválení kulturnímu referentovi a pak přijmout bez reptání cenzurní zásahy, rozdíl je jen v sečtělosti režisérova oponenta a jeho snaze dát přednost argumentaci před administrativním zákazem. Nakonec se představení uskuteční, upravené finále je ještě působivější, než mělo být to staré, ale k režisérčině překvapení publikum reaguje obdobně jako jeho předchůdci ve čtyřicátých letech – aplauduje etnické čistce. Na zkouškách přitom režisérka čelí i nátlaku komparsistů, představujících zatýkané Židy – ti například protestují proti účasti Romů, kteří byli odváženi do koncentračních táborů a popravováni stejně jako Židé.
V debatě o tom, zda se má historie prezentovat poctivě a v plné nahotě, i když je přesazena do jiného sociálně politického kontextu, postavy citují mnoho dobových i poválečných pramenů a občas předčítají i delší pasáže z knih. S mírnou nadsázkou lze říci, že film uvádí použitou literaturu a má vlastní poznámkový aparát – při jeho sledování jsem se přistihl, že bych si přál, aby se kompletní bibliografické záznamy objevovaly (třeba formou titulků) i na plátně. Je jasné, že diváci, kteří podrobně neznají historii Rumunska či alespoň dějiny druhé světové války, slyší mnoho jmen politiků i spisovatelů poprvé. To by jim však nemělo bránit v orientaci. Z tohoto pohledu je snímek v nejlepším slova smyslu vzdělávací a měli by ho vidět všichni studenti historie, politologie a sociologie i jejich pedagogové. Doufejme však, že upoutá i neakademické diváky, kteří mohou film, jenž sleduje i osobní život režisérky, chápat obecně jako příběh střetu umělce s politickou poptávkou a cenzurou. Přestože se v diváckých internetových recenzích občas objevoval názor, že se film může líbit jen těm, kteří si po večerech čtou o světových masakrech, nepotvrdila se má pesimistická očekávání. Z projekce v hotelu Pupp odešel jen minimální počet lidí.
Vzhledem k suverénnímu postavení Judeova filmu se dalo stěží tipovat, kdo získá další honorovanou cenu hlavní soutěže, Zvláštní cenu poroty. Nakonec volba porotců padla na Cestu do Florianópolisu (Sueño Florianópolis) argentinské režisérky Any Katz, příjemný prázdninový film o cestě argentinské rodiny z Buenos Aires do brazilského přímořského letoviska a jejím pobytu u moře. Otec a matka, hlavní postavy snímku, už nějakou dobu žijí odděleně a jejich dvě dospívající děti by raději trávily čas se svými vrstevníky, takže je jasné, že se jedná o poslední společnou rodinnou dovolenou. Hlavním tématem je rozpad rodiny, v níž se přes všechny rozpory všichni navzájem milují, a režisérka dělá všechno pro to, aby příliš nenarušovala poklidnou prázdninovou atmosféru. Tři ze čtyř členů rodiny si na dovolené najdou milence, s nimiž se před odjezdem poslušně „rozejdou“, jen syn uprostřed filmu odjede autobusem za přáteli a vrátí se až poslední den pobytu. I když film také notně těží z jazykových střetů mezi argentinskou španělštinou turistů a brazilskou portugalštinou domorodců, jeho hlavní devízou je poklidně plynutí bez okázalých dramat. Ocenění film získal nejspíše díky své konzistentnosti. Režisérsky ani tematicky totiž nepřináší nic nového a zůstává jen mírně nadprůměrnou variací na obehrané téma. Cenu za nejlepší ženský herecký výkon si Mercedes Morán za roli matky v kontextu ostatních soutěžních snímků zasloužila.
Svébytnou „road movie“ natočil i vítěz ceny za režii Olmo Omerzu, rodák ze slovinské Lublaně. V kontextu české kinematografie po roce 1989 se jedná o lehce nadprůměrný snímek s výbornými hereckými výkony dvou hlavních dětských představitelů. Platí zde však totéž co o argentinském snímku: takových filmů existují desítky. Zajímalo by mě, zda tvůrci konzultovali scénář s dětským psychologem – nemyslím si totiž, že může existovat dvanáctiletý kluk, jehož největším přáním by bylo narukovat do cizinecké legie a který neustále myslí na sex. Pokud si odmyslíme možnost, že se celý příběh o krádeži automobilu, záchraně topeného psa, stopařce ve spárech přítele-násilníka a úlisných policistech, kteří předstírají porozumění a kamarádství, odehrává jen ve fantazii staršího z chlapců Máry, nelze pominout četné nelogičnosti vyprávění, které jsou možná záměrné, ale možná také ne. Český název Všechno bude nemůže konkurovat anglickému Winter Flies, tedy Zimní mouchy, který nápaditě odkazuje na ústřední metaforu filmu. Je otázkou, jak film uspěje u mezinárodního publika, které jistě bude mít v paměti například snímek Tschick (2016) Fatiha Akina – knižní předloha Wolfganga Herrndorfa vyšla v češtině pod titulem Čik –, jehož protagonistům, kteří cestují v modré ladě po východním Německu, je stejně jako Márovi čtrnáct.
Druhý zástupce České republiky v soutěži, Domestik Adama Sedláka, minimalistický a zároveň naturalistický pohled na posedlost druhořadého cyklisty Romana, který chce za každou cenu zlepšit svou fyzickou kondici, ale místo toho naplní jen oblíbené české úsloví „sportem k trvalé invaliditě“, má všechny nešvary filmové prvotiny. Sedlák postavil svůj film na jediné tezi: pokouší se zobrazit snahu o splnění nereálného machistického snu, která jde daleko za hranice zdravého rozumu. Jako paralelu k Romanově neústupnosti staví touhu jeho manželky Šarloty, která na jedné straně sice manžela upozorňuje, že jeho snaha je zbytečná, neboť Tour de France nikdy nejel a nikdy nepojede, ani ona však není schopna střízlivého uvažování a touží za každou cenu po dítěti, aniž by si položila otázku, v jakém prostředí by vyrůstalo. O co film víc „tlačí na pilu“, o to je méně emotivní. Celek vyznívá jako úmorně dlouhá reklama na kyslíkový stan, jehož údajně blahodárné účinky se bohužel Roman pokouší zkombinovat s krevním dopingem, což ho zničí. Nejhorší na filmu jsou dialogy, které zní, jako by je herci četli ze čtecího zařízení a viděli je poprvé v životě.
Na ocenění pro nejlepší mužský herecký výkon byli podle mého názoru dva kandidáti: Moshe Folkenflik za hlavní roli bývalého slavného izraelského rockera, kterého leukemie dcery donutí obnovit svou kapelu a sladit s tím svou před lety nabytou ortodoxní víru, a Caleb Landry Jones za dokonalé ztvárnění psychicky nemocného umělce ve filmu Do noci, který se pokouší amatérsky vyléčit, ale namísto toho se propadá do ještě hlubšího šílenství. Porota dala přednost jímavější a humanističtější variantě a ocenila Folkenflika. Film Geula režisérů Yossiho Madmonyho a Boaze Yehonatana Yaacova je divácky přístupnou pohádkou se šťastným koncem a sympatickým pohledem do života ortodoxní židovské komunity, která je natočená s nadšením a vkusem. Možná hrálo roli také to, že se Madmony zúčastnil hlavní karlovarské soutěže již potřetí a v roce 2011 ji se svým Restaurátorem (Boker tov Adon Fidelman) dokonce vyhrál.
Rakouský režisér Peter Brunner se letos hlavní soutěže zúčastnil podruhé a jeho Do noci byl nejtemnějším filmem soutěže. Když v závěrečných titulcích snímku natočeného v rakousko-americké koprodukci čteme jako jednoho z producentů Uliho Seidela a jako režijního poradce Michaela Hanekeho, nelze se ubránit dojmu, že se Brunner pokusil vymezit vůči těmto dvěma mistrům tím, že bude hlasitější, děsivější a pesimističtější než oni. To se mu podařilo, ale na úkor kvality jinak slibného příběhu o malíři, sochaři a konceptuálním umělci Normanovi, který v šesti letech při požáru přišel o rodiče a dnes je sám otcem osmiměsíčního syna. Film, silně ovlivněný tvorbou Hieronyma Bosche a Edvarda Muncha, je výtvarně silný, scény jsou vizuálně propracované a herecké výkony téměř bezchybné. Norman zjevně trpí vážnou duševní chorobou, některé jeho reakce však překračují meze uvěřitelnosti. Když například Norman uslyší v televizi zprávu o tom, že se vědcům podařilo vypnout mozek duševně nemocného pacienta a pak ho zase restartovat, a tím ho vyléčit, okamžitě to běží s pomocí svého obdobně vyšinutého kamaráda vyzkoušet, samozřejmě bez úspěchu. Brunner zároveň nenechává diváka ani na chvíli vydechnout: i narozeninový večírek, který má být odpočinkovou rodinnou oslavou, se zvrhne v parodii na undergroundovou sešlost, přičemž dva nazí tančící rockeři připomínají Magora Jirouse blahé paměti a ze všech písní zní logicky nejčastěji Riders on the Storm od The Doors s Jimem Morrisonem, jehož Caleb Landry Jones svým fyzickým herectvím chvílemi připomíná. Není divu, že nejsilnější scénou je relativně klidný dialog nevypočitatelného a destruktivního Normana s těhotnou milenkou Lunou, již Norman přesvědčuje, že i nenarozené dítě je živou bytostí.
Zvláštní uznání poroty získaly hned dva filmy. Skokan ruského režiséra Ivana I. Tverdovského, který před dvěma roky zaujal karlovarské publikum svou Zoologií, podobenstvím o úřednici, jíž zničehonic narostl ocas, je opět stylizovanou moralitou, i když s menší dávkou fantastiky. Denis, kterého jeho matka Oksana odložila do babyboxu a o šestnáct let později ho unáší ze sirotčince, aby využila jeho nadpřirozené schopnosti snášet bolest, se po zkušenostech se zkorumpovaným světem dobrovolně vrací tam, odkud přišel. Idealizace dětského domova jako místa, kde vládne pohoda, zdravé soutěžení, spravedlnost i kázeň, působí ironicky či naivně, zároveň však vychází z dlouhodobého vlivu Antona Semjonoviče Makarenka, který dokumentoval principy kolektivní pospolitosti na členech své kolonie pro bezprizorné děti, na sovětskou i postsovětskou pedagogiku. Makarenka (jeho slavnou větu „Bijí naše“, po níž přispěchá napadeným na pomoc každý, kdo má nohy) mimochodem cituje ve svém filmu Vulkán (Vulkan), uvedeném v rámci soutěže Na východ od západu i Ukrajinec Roman Bondarčuk.
Zatímco cena pro Skokana je ještě pochopitelná, za co si zasloužil uznání slovinský snímek Příběh lásky (Zgodovina ljubezni) jasné není. Režisérka Sonja Prosenc vytvořila obrazově ambiciózní, avšak eklektický snímek, přetékající vzájemně nepropojenými a nepůvodními metaforami a symboly, nahrazujícími chybějící příběh. Přesně taková díla ospravedlňují pejorativní užití termínu „artový film“. Jediná rádoby emotivní scéna v závěru filmu, v níž mladík zdánlivě uškrtí milence své zemřelé matky a pak ho hodí do řeky, z níž ho vytáhne jeho sestra, načež utopený se jako zázrakem probere, všichni tři sedí chvíli tiše na břehu a posléze se rozejdou každý po svém, je tak trapná, že nedokáže vyvolat ani cynický smích.
Snímek Natalie Cabral Miriam lže (Miriam miente) si na festivalu našel své příznivce, ale získal jen zvláštní uznání ekumenické poroty. Důvodem je nejspíš neznalost složité třídní a etnické situace v Dominikánské republice, kde se snímek odehrává. Nejde pouze o film o dospívání dvou dívek z vyšších vrstev, z nichž jedna chce na oslavu svých patnáctých narozenin pozvat svého virtuálního přítele, s nímž si dopisuje po internetu, kterého nikdy neviděla a o němž se proslýchá, že je to syn francouzského velvyslance. Hlavní konflikt spočívá v tom, že z internetového přítele se vyklube chudý černoch z řad služebnictva, a dívce tedy teoreticky hrozí osud její ochranářské matky, jehož živoucím důkazem je právě Miriamina tmavá pleť a vlnité vlasy. Stranou zájmu zůstala poněkud nezaslouženě také dlouhometrážní prvotina tureckého režiséra Ömüra Ataye Bratři (Kardeşler). Její protagonista, sedmnáctiletý Jusuf, se vrací po čtyřech letech z vězení pro mladistvé, kam se dostal za vraždu své sestry, jež nedbala na rodinné a náboženské tradice a utekla do města. Ukáže se, že spoušť sice stiskl starší bratr Ramazan, který teď zasvěcuje Jusufa do rodinných obchodů a zacvičuje ho na nelítostného gangstera, ale Jusuf nese také část viny, neboť sestru na místo vraždy vylákal. V posledním desetiletí nicméně vzniklo na podobná témata tolik filmů, že publikum už pomalu ztrácí zájem.
Zbývající dva soutěžní filmy, na něž rovněž žádná cena nezbyla, mají společné poctivé úsilí o originální tvar a nesporný talent tvůrců, který však zůstal na půli cesty. Mizející světlušky (La disparition des lucioles) québeckého režiséra Sébastiena Pilotea jsou příběhem dospívající dívky Léo a jejího přátelství se samotářským rockerem a učitelem hry na kytaru, který stále žije s matkou a nikdy nedokázal hrát ve skupině. Léo se ovšem stále také vyrovnává s odchodem otce, odboráře, jehož vyhnali z města ti, jejichž zájmy kdysi hájil tak usilovně, až majitel továrnu srovnal se zemí a všichni přišli o práci. Navíc se musí vyrovnávat i s paradoxem, že matka nyní žije s rozhlasovým moderátorem, který lidi na jejího otce kdysi poštval. Film zdobí mužské herecké výkony a nápaditá kamera. Hlavní představitelka (Karelle Tremblay), která téměř nezmizí z plátna, je ovšem natolik civilní, že lze jen těžko uvěřit některým jejím emotivním promluvám. Naprostým omylem, který film stáhl do průměru, je však hudba, jíž si Pilote nechal složit od Philippa Braulta. Ofenzivní zvuk symfonického orchestru, který činí z filmu jen ubohý doprovod k bombastickému a nikterak zajímavému hudebnímu projektu, ničí veškerou křehkost a poetičnost příběhu a hodil by se spíše do hollywoodského melodramatu padesátých let.
Polák Paweł Maślona se ve svém Panickém záchvatu (Atak paniki) pokusil natočit absurdní komedii, žánr, který je v Polsku rozšířen spíše v divadelní tvorbě. Zvolil k tomu metodu pěti vzájemně propojených příběhů. Hra na polského Roberta Altmana však Maślonovi příliš nevyšla: méně by v tomto případě bylo více a tvůrce si navíc neuvědomil, že absurdno nelze sloučit se satirou. Nejsilnější scény filmu nejsou ty, které líčí avizované záchvaty paniky, ale ty, které ukazují problémy s komunikací v absurdním světě. Cestující v letadle obtěžuje svými rádoby vtipnými poznámkami a opakovanými pokusy o rozhovor manželský pár. Když ale zemře, a je tedy už navždy zticha, je nicméně paradoxně na obtíž ještě víc. Manželka se po letech odloučení chce vrátit ke svému manželovi, ale z rozhovoru v restauraci vyplyne, že se manžel právě odhodlal požádat o rozvod a znovu se oženit. Vrcholem je pak scéna, v níž dívky kondolují své spolužačce a snaží se za každou cenu překonat její smutek, který ovšem dotyčná vůbec necítí, neboť si svého bývalého partnera, s nímž chodila pouhé tři měsíce, téměř nepamatuje. Režisér bohužel nezvýraznil tragický potenciál situací, v nichž lidé boří své komunikační bariéry v tu nejméně vhodnou dobu a čím více se snaží něčeho dosáhnout, tím menší mají šanci. Film je zahlcen groteskními detaily, zcela nadbytečná je epizoda o číšníkovi na svatbě, kterého po telefonu šikanuje zhrzený hráč nekonečné internetové hry, kterou nakonec za protagonistu musí podle telefonických pokynů neslavně dohrát jeho počítačově negramotná matka.
V soutěži letos nedominovalo určité téma, byly zastoupeny různé žánry a kvalita snímků byla výrazně vyšší než loni. Vítěz by si zasloužil uvedení v české distribuci – v roce stého výročí založení Československa, kdy se klade větší důraz na historii než obvykle, by to bylo více než žádoucí.
Více o české přítomnosti na 53. ročníku MFF Karlovy Vary píše v tištěném Cinepuru 118 Antonín Tesař.