Ohromné maličkosti z krajin, kde končí země / Současný chilský film
Tvrzení, že není malých kinematografií, může znít banálně. Chile je však zářným příkladem této teze a také důkazem omezujícího europocentrismu. Země se sedmnácti miliony obyvateli má bohatou a zajímavou historii filmu, která však většinou bývá redukována až na období po skončení éry diktátora Augusta Pinocheta – oficiálně odstoupil v roce 1989, fakticky se částečně držel u moci do roku 1998. Zhruba zde si tedy představme zlomový bod, k němuž lze vztáhnout obrození chilského filmu. Tamější produkce je stále spojována převážně s tvorbou Pabla Larraína, což se zdá poněkud absurdní, protože Larraín dnes zastupuje možná posledního výrazného tvůrce tematicky čerpajícího z doby diktatury. Pokusme se tedy pohlédnout na chilskou kinematografii jako na organicky propojený systém, v němž můžeme najít daleko více vrstev.
Po státním převratu v roce 1973 byla chilská produkce oslabená, státní podpora omezená a větší prostor na trhu zabíraly filmy hollywoodské provenience. Zajímavé filmy vznikaly v Chile jen velmi málo, mezi nimi například A la sombra del sol (Ve stínu světla, 1976, Silvio Caiozzi a Pablo Perelman) nebo Imagen latente (Skrytý obraz, 1988, Pablo Perelman). Nejdůležitější chilské...