Rizika pod povrchem / Rok 2017 v české filmové distribuci 2

Po glose Přemysla Martinka ze Cinepuru 115 přinášíme druhý text ohlížející se za českou filmovou distribucí roku 2017. Autor je programovým ředitelem společnosti Cinemart.

Hodnocení roku 2017 je celkem obtížné. Na první pohled se toho mnoho neudálo. Snížila se návštěvnost kin i jejich tržby – ovšem jen o 0,3 procenta – a jde o druhý rok v novodobé historii, kdy tržby překonaly hranici dvou miliard korun. Opět klesl pod 20 procent tržní podíl domácí tvorby, ale v počtu diváků, kteří se vypravili na české filmy, jsme 20 procent překonali a jde o sedmý nejvyšší počet za čtvrtstoletí existence České republiky (3 388 778 diváků).¹ Na jednu stranu se tak rok 2017 jeví jako nevýrazný, zároveň ale ukázal nečekaný vývoj ve slovenské kinematografii, která je na tu českou úzce napojena, a zdůraznil několik možných rizik pod povrchem.

Slovensko in, Česko out

Slovenské filmy loni výrazně uspěly u domácího publika. Za posledních pětadvacet let mělo na Slovensku návštěvnost přes 250 tisíc diváků jen pět slovenských filmů, z toho tři měly premiéru právě loni. Podíl slovenských filmů na celkové návštěvnosti slovenských kin byl v roce 2016 4,6 procenta, ale v loňském roce 18,8 procenta, což je historický rekord. Růst zájmu Slováků o kina patří přitom již druhým rokem k nejrychleji rostoucím v Evropě. Změna zasáhla i český trh.

Slovensko v minulých letech často těžilo z koprodukce s českými filmaři a z relativní obliby českých filmů u slovenských diváků. Loni se však situace začala obracet. U českých diváků výrazně uspěl vůbec nejvíce navštěvovaný slovensko-český film Všechno nebo nic. Nejde ovšem jen o divácký zájem. Ceny české filmové kritiky za nejlepší hraný film roku 2017 obdrželo drama Špína Terezy Nvotové a za dokument Richard Müller: Nepoznaný Miro Rema a oba filmy vznikly ve slovensko-české koprodukci.

Slovensko bylo v porovnání s Českem i více vidět mezinárodně. Na Berlinale uvedené drama Pátá loď vzniklo v česko-slovenské koprodukci s většinovým slovenským podílem. Menšinově se Česko podílelo i na jiném snímku zařazeném do programu berlínského festivalu – Přes kosti mrtvých, kde je vedle Polska, Německa a Švédska uvedena i Česká republika a Slovensko. Na festivalu v Cannes byl v oficiálním programu uveden jen snímek Out v mezinárodní produkci uvedené na IMDb v pořadí Slovensko, Francie, Maďarsko a Česká republika. Vtipný byl v tomto ohledu komentář některých českých médií: „Češi jsou in jen díky Out.“ Chce se mi parafrázovat: „Český film byl loni ve světě vidět jen díky Slovensku.“ Ostatně letos v hlavním programu Berlinale byla udělena cena Jiřímu Menzelovi při příležitosti uvedení opět koprodukčního filmu Martina Šulíka Tlumočník. Obecně ale platí, že minoritní koprodukce jsou pozitivní, pokud tvůrcům a producentům otevírají evropský trh.

Přesto jeden významný mezinárodní úspěch loňského roku, který není spojen se Slovenskem, nelze přehlédnout. Poprvé od Ropáků Jana Svěráka z konce osmdesátých let získal někdo z České republiky studentského Oscara. Marie Dvořáková, která vystudovala FAMU a následně pokračovala ve studiu na Tisch School of the Arts v New Yorku, byla oceněna za film Kdo je kdo v mykologii. Její vítězný film vznikl v česko-americké koprodukci a je jejím filmem absolventským.

V České republice loni 32 distributorů uvedlo 283 nových filmů ze 37 zemí. Nabídka českých filmů klesla z přehnaných 79 filmů v roce 2016 na loňských 53. Klesl i celkový počet premiér, ale zároveň klesl počet filmů, které navštívilo méně než 1000 diváků z 83 na 58, přičemž českých z nich bylo 17 (předloni 26). Zatím je těžké soudit, zda je pokles počtu filmů se zcela minimálním ohlasem viditelný trend, nebo náhodné kolísání. Kromě vlastních premiér bylo samozřejmě uvedeno mnoho nových filmů v rámci eventové distribuce při příležitosti filmových festivalů a přehlídek, ale i mnoha akcí organizovaných jednotlivými kiny. Festivaly a přehlídky klasickou distribuci úspěšně doplňují a výběr uváděných filmů, přestože loni poněkud poklesl, je rozmanitější a bohatší, než tomu bylo v analogových dobách, kdy vydání filmu pro kina bylo výrazně nákladnější.

S rostoucí nabídkou roste i množství míst, kde se filmy promítají. Po více než třech letech byla na podzim otevřena dvě nová multikina. Chodov s osmnácti sály v Praze a ICY centrum v Českých Budějovicích s devíti sály. Vůči loňskému roku tím narostl i podíl návštěvnosti a tržeb multikin, přesto podíl klasických kin na celkové návštěvnosti zůstává nad 30 procent, což je v evropském kontextu mimořádné. Celkový počet registrovaných sálů a letních kin, kde se uskutečňují veřejné projekce filmů, stoupl z 920 v roce 2016 na 970 v loňském roce, což je nejvíce za posledních 20 let.

Kinodistribuce je samozřejmě již řadu let jen jednou v mnoha variant šíření audiovizuálních děl a rozhodně není tou nejrozšířenější. Přesto její pozice v kontextu ostatních nabídek zůstává poměrně stabilní a boj o diváka se dnes odehrává v jiných oblastech. Na počátku rozvoje on-line nabídky filmů mnozí prorokovali, že půjde o další ránu kinodistribuci, ale ukázalo se, že nikoli.

Možnost sledovat filmy on-line v čase, který si sám vyberu, nejprve výrazně omezil prodej přenosných záznamů a prakticky zlikvidoval videopůjčovny. Vývoj se však nezastavil a to, co se v minulém století odehrávalo mezi kinem, televizí a následně videodistribucí, se dnes odehrává mezi lineárním televizním vysíláním a streamingem programů z internetu a zároveň mezi legální nabídkou a šířením zcizeného audiovizuálního obsahu. To vše má samozřejmě vliv i na projekce filmů v kinech, ale již zdaleka ne tak výrazný, jako tomu bylo dříve. Paradoxně tak současný stav on-line služeb zvyšuje význam kinodistribuce pro výrobce českých filmů. U standardního mainstreamového filmu je totiž dnešní výnos producenta z on-line služeb a videodistribuce menší než z videodistribuce v dobách jejího vrcholu na přelomu milénia. Opatrnější v nákupu filmů jsou i klasické televizní stanice.

Klíčovým problémem pro rozvoj legálních platforem nabízejících filmy v Česku i klasické televize je šíření a sdílení nelegálních záznamů. V evropském kontextu je naše situace vzhledem k legislativě, vymahatelnosti práva a praxi horší než v jiných zemích. Navíc, ačkoli v Evropě probíhá diskuse o zpřísnění dohledu nad nelegálními praktikami, český garant této oblasti, kterým je ministerstvo průmyslu a obchodu, spíše podporuje tyto v šedé zóně se pohybující digitální platformy než držitele autorských práv a rozvoj legálních platforem. Další rozvoj nových technologií šíření audiovizuálních děl a jejich podílu na návratnosti nákladů vložených do filmové výroby producenty je tak nejasný.

V neposlední řadě se celosvětově – a Česko nevyjímaje – komplikuje život a ekonomická stabilita menších filmových producentů a obchodníků. Ještě více než v předcházejících desetiletích globální trh ovládají velcí hráči ve všech oblastech kinematografického podnikání od výroby, přes obchod s licenčními právy a distribuci až k televizním vysílatelům, poskytovatelům on-line obsahu a provozovatelům kin. Vzájemné fúze a skupování či zánik menších společností jsou častým předmětem mediálních spekulací. V Evropě situaci částečně neutralizuje vypracovaný systém veřejných podpor, které však jsou často zneužívány a tím se i stávají předmětem kritiky. Jeho zánik by však s sebou nesl hrozbu kolapsu národních filmových produkcí a menších distribučních společností.

Při zpětném pohledu na rok 2017 a hlavní nastíněné proměny a výzvy v oblasti audiovize bych přál české kinodistribuci ještě pár podobně nudných let, kdy tržby kin klesnou maximálně o 0,3 procenta a české filmy jsou diváky i kritiky oblíbené, i když jsou někdy trochu slovenské...

Poznámka:
1/ Tuzemská kina loni navštívilo 15 233 432 diváků, což je o 2,5 procenta méně než v roce 2016, ale stále jde o druhý nejvyšší počet od roku 1993. Také tržba kin poklesla, ale jde o druhý rok v historii, kdy překonala hranici dvou miliard korun. Podíl českých filmů na tržbách klesl potřetí v tomto miléniu pod 20 procent (na 19,2 procenta).