Febiofest: Zimní bratři míchají výbušný audiovizuální lektvar

Úvodní sekvence Zimních bratrů jako by vypadla z některého z etnografických poetických dokumentů, které vtahujícím stylem zachycují náročnou manuální dřinu v industriálním soukolí na periferii globálního kapitalismu. V neprostupné tmě vápencového dolu sem tam chaoticky probleskují světla čelovek, zatímco sílící hluk strojů naznačuje, že chřtán mechanické příšery je už blízko. Najednou se rozezní siréna a důl zahalí sytě červené světlo. Je konec směny, čas vyjít ven do pusté severské krajiny, kde se bílý popílek mísí s všudypřítomným sněhem.

Tam nicméně dokumentární ozvěny debutového filmu islandského režiséra Hlynura Pálmasona pohasínají. Drama o sourozenecké dvojici horníků, které Febiofest uvádí v soutěžní sekci Nová Evropa, se ze všeho nejvíc podobá výbušnému audiovizuálnímu lektvaru, v němž nechybí ani několik kapek kouzelné šťávy.

Takový lektvar ostatně doma tajně pálí i jeden z bratrů. Když však podivínský Emil prodá lahev svojí samohonky kolegovi ze šachty, dostane se do problémů. Kolega skončí s těžkou otravou v nemocnici. Šéf dolu se navíc dopátrá, že ingredience na zabijácký dryák mu mizí přímo pod nosem. A aby těch nepříjmností nebylo málo, s Emilovou dívkou Annou začne spát jeho bratr Johan.

Všechno tak jako by zdánlivě směřovalo k šablonovitému finále, v němž se veškeré nashromážděné útrapy přelijí do násilné exploze. Takové očekávání ostatně podporují i pravidelně se navracející scény vojenského nácviku střelby, v nichž Emil na videokazetě sleduje instruktážní videa a se zbraní v ruce přitom výhružně pózuje. Jenže pověstná Čechovova puška nakonec zůstane viset na zdi. Výstřely sice padnou, ale ne tak, jak bychom předpokládali.

Dráždivá neuzavřenost typická pro artové filmy tak v Zimních bratřích ještě více než jindy směřuje pozornost k výraznému uměleckému stylu. Obraz se po celou dobu doslova utápí v nejrůznějších texturách, zrnem šestnáctimilimetrového filmu počínaje, poloprůhledným zasněženým stromovím konče. Drnčivý elektronický soundtrack Tokeho Brorsona Odina přímo vyrůstá z rozpadlého prostředí průmyslové zóny. Arytmické perkuse jako by místy simulovalo nepravidelné bušení kladivem, doprovázené ťukáním na prázdné plechové barely.

Právě touto puntičkářsky promyšlenou výtvarnou a zvukovou koncepcí Pálmasonův film vystupuje ze stínu dalších festivalově úspěšných islandských snímků posledních let, Beranů a Vrabčáků. Nechybí v něm sice ani výjevy nekontrolované zvířecké agrese, ale i ty v posledku slouží soustředěnému budování výstředního mrazivého mikrokosmu, v němž se sem tam dějí i rozumově nevysvětlitelné věci. Místo strhujícího severského románu tak Zimní bratři připomínají tíživou baladu od Björk, ve které se obrysy zápletky ztrácí mezi vibrujícími syntezátory a táhlými kňouravými tóny.