Každý za sebe a AIDS proti všem / 120 BPM
Robin Campillo je mistrem herecky, montážně a hudebně energických konverzačních dramat s „kolektivním hrdinou“ a výraznou skupinovou dynamikou, přesvědčivě dokládající, že Francouzi jsou národem vášnivých diskutérů a demonstrantů – vzpomeňme například drama Mezi zdmi o problémech francouzského školského systému, na němž se Campillo scenáristicky podílel. Jeho poslední dva filmy pak vyprávějí bez příkras i bez moralizujícího tónu o rizikových aspektech lidské sexuality, často stereotypně spojovaných s životním stylem gayů a leseb. Oba zároveň tato spojení rozvrací, jakkoli stále patří ke queer kinematografii.
Kluci z východu tematizují levnou prostituci pro gay klientelu, praktikovanou dost možná skrytými heterosexuály ve finanční nouzi, čímž nabourávají domnělou ostrost hranic sexuálních identit. Stejně tak dobové drama 120 BPM, zasazené do raných devadesátých let, nesvazuje promiskuitu a život s virem HIV či AIDS pouze s homosexualitou, jak před čtvrtstoletím pokládali za samozřejmé například tvůrci divácky úspěšné Philadelphie.
Kromě toho, že se svou živelnou sexuální explicitností nedrží v kontextu francouzského queer filmu nijak při zdi, jsou Campillovy poslední filmy i vtahujícím způsobem procedurální a vypravěčsky netradičně rozštěpené do několika dějových bloků. Vždy plynou od představení kolektivu víceméně anonymních jedinců k příběhu hrdiny, který se z dané komunity vydělí a postupně se jí odcizuje. První polovina 120 BPM nahlíží do průběhu schůzí a extremistických akcí francouzské divize hnutí Act Up, bojující proti šíření viru HIV, za sexuologickou osvětu společnosti a za publikaci nejnovějších farmaceutických výzkumů. Druhá polovina filmu přesouvá pozornost na proces umírání člena Act Up Seana na AIDS, aniž by změna perspektivy z kolektivní na individuální působila násilně. Naopak pramení z diferencovaného pojetí queer komunity jako názorově a hodnotově nejednotné. Někteří její zástupci se scházejí na festivalech, demonstracích a v přednáškových sálech, zatímco jiní tyto aktivistické snahy napadají jakožto nežádoucí přitahování pozornosti k tomu, co by rádo zůstalo skryto. Nedočkáme se zjednodušených odhalení sabotérů politického boje v mocných heterosexuálech, jako tomu bylo ve starších retrofilmech o queer aktivismu – v Milkovi Guse Van Santa, v Pride Matthewa Warchuse či ve Stejných srdcích Ryana Murphyho. Žádné z těchto děl se rovněž nedotklo tak přesně pragmatické dimenze aktivismu, jejž by poháněly více specifické politiky jednotlivců nežli altruismus spasitelských osobností a jejich víra v ideál. Příčinou této kvality je fakt, že 120 BPM vypráví o aktivismu zevnitř, s oporou v reálných zkušenostech někdejších členů Act Up, mezi něž patří i Campillo.
Spor Seana s vůdcem skupiny o koncepci Gay Pride jako jedné velké pojízdné party, kdy „členové upoutaní na kolečková křesla pojedou v první řadě, ať je ta nemoc vidět“, se stává sporem dvou empirických a empatických horizontů. Sean se po onemocnění AIDS dokáže do stejně postižených lidí vcítit, zatímco stále pozitivně naladěný vůdce přemýšlí o svých spolupracovnících jen jako o politickém kapitálu, jejž lze zhodnotit i po jejich kremaci, aniž by o nich samotných a jejich pocitech něco věděl. Tvůrci nám o postavách 120 BPM dávají minimum informací a právě touto plošší charakterizací často jen skrze proměnlivý zdravotní stav dokážou nastolit otázku, co nás motivuje být v závažných problémech aktivními nebo lhostejnými. Vhled do běžného provozu hnutí, jehož schůze začínají jedním nekrologem a přivítáním čtyř HIV pozitivních nováčků, dává jasnou odpověď.
120 BPM vévodí motiv umělé krve, již si aktivisté míchají po hektolitrech pro své akce, aby ji mohli chrlit po těch, kdož podle nich pomáhají šířit HIV svou neznalostí, nezodpovědností nebo nezájmem. Nechají Paříží protéct celou Seinu krve, aby pomyslná infekce zaplavila metropoli, ulpěla na nezaangažovaných a probudila je k akci. Vyjeví tím nejen smutnou marnost symbolických performancí, jež lze snadno vytrhnout z kontextu, ale i paradox aktivismu, který se mocnějším a úspěšnějším stává tehdy, množí-li se počty trpících a jejich blízkých.