Filmy na konci (starého) světa / K dystopii filmů českého undergroundu
Dějiny experimentálních a avantgardních filmů 20. století bývají vykládány jako velký příběh, který začíná v poválečných Spojených státech a osciluje mezi lyrickou, mytopoickou a strukturalistickou koncepcí filmu odvozenou od klíčových děl tvůrců jako Stan Brakhage, Kenneth Anger a Peter Kubelka. Koncem sedmdesátých let se tento příběh zdánlivě uzavírá a postupně přechází v temná osmdesátá léta, jež se širší reflexe dočkala teprve nedávno./1 Přestože i v českém prostředí vznikaly v polovině osmdesátých let desítky experimentálních filmů, dlouhodobě unikaly zájmu filmových historiků nebo částečně splývaly s oblastí amatérského filmu. V jakém společenském klimatu se tyto filmy zrodily a jak se tato omezení a podněty promítaly do motivací a tvůrčí praxe? Lze v nich spatřovat paralelu k souběžně existujícím západním či východním trendům? A můžeme v daných souvislostech dokonce mluvit o kultuře distopie?
Chybějící subkultura
Pojem „experimentální“, „alternativní“ nebo „jiný“ film se v českém prostředí šedesátých a sedmdesátých let nijak zvlášť neetabloval. I přesto můžeme v práci jednotlivců vysledovat konkrétní tendence výtvarného filmu (Miloš Šejn, Dalibor Chatrný, Petr Skala, Radek Pilař), později ústící do raného videoartu,...