Pozor, vyletí ptáček / Thelma

Dospívání je náročné – zvlášť pro lesbickou dívku s paranormálními schopnostmi z konzervativní protestantské rodiny. Thelmu rodiče sledují na každém kroku ve skutečném i virtuálním prostoru. Již sugestivní prolog, odehrávající se několik let před hlavním dějem, ovšem naznačuje, že přehnaná starostlivost nevyplývá pouze ze snahy vychovat z ní počestnou ženu. Nevinně vyhlížející holčička doprovází svého otce při lovu. V zasněženém lese potkávají srnku. Muž se zastavuje, zvedá pušku… a zamíří dítěti na hlavu. Po krátkém váhání nakonec nevystřelí. K tomu, abychom pochopili, že Thelmě hrozí nebezpečí od jejích nejbližších, to ale stačí. Kontext události je ozřejměn teprve v polovině rafinovaně vystavěného filmu Joachima Triera Thelma, kdy dívku začínáme sledovat očima druhých a zjišťujeme, že skutečné ohrožení zde podobně jako v Cronenbergových body hororech přichází zevnitř.

Po prologu začíná film velkým celkem univerzitního kampusu. Kamera pomalu zaostřuje na studenty. Vybírá si Thelmu. Ve filmu, jehož styl odráží emoční pochody hlavní hrdinky, slouží citace úvodní scény Rozhovoru F. F. Coppoly k podtržení dívčiny výlučnosti. Thelma má jako většina dospívajících pocit, že je jiná než ostatní. Oproti většině dospívajících je její pocit odůvodněný. Zdá se, že umí komunikovat s přírodou, ovládat myšlenky a přetvářet realitu. Záchvaty připomínající epilepsii, blikající světla nebo vrány sebevražedně nalétávající na okna univerzitní knihovny jsou projevem jejích emocí, příliš silných a matoucích, aby je dokázala vnitřně zpracovat. Nejsilnější otřesy přicházejí po Thelmině seznámení s Anjou, která se stává její přítelkyní. Dlouho potlačovaná sexuální touha se dere ven.

Snímek tvoří lehce repetitivní série situací testujících hrdinčinu schopnost čelit vnějšímu světu i zamilovanosti. Přestože jde navenek o opakování stejného vzorce, ve skutečnosti dochází k drobným posunům, prozrazujícím Thelmino postupné přijímání své jinakosti, získávání větší sebedůvěry a kontroly nad vlastním tělem. Zatímco během prvních záchvatů je odkázána na cizí pomoc, když později ztratí vědomí v bazénu, pomůže si sama. Podobně je poslední záběr filmu variací toho úvodního. Kamera se od Thelmy, která již ovšem není sama, vzdaluje a nechává ji splynout s davem.

Předchozí Trierovy filmy byly introspektivní psychologická dramata o komplikovaných hrdinech. Thelma, ve které jsou subjektivní stavy na pomezí snu, halucinace a extáze zviditelňovány za využití speciálních efektů, zneklidňující hudby či stroboskopického střihu, mezi ně zapadá pouze tematicky. Senzuální záběry zvířat, přírody nebo ruky zajíždějící do kalhotek odpovídají Thelmině zvýšené citlivosti vůči tomu, co se vzpírá racionalitě a logice. Její senzitiva však není vysilující jenom pro ni samotnou. Ohrožuje i její okolí. V okamžiku jejího erotického vzrušení před prvním polibkem se otřásá celá budova opery, a když chce někoho vytěsnit z mysli, odstraní jej z reality.

Ani osvobození od rodičů omezujících její potenciál tudíž nemůže proběhnout pouze v psychologické rovině. Patriarchální řád, zpřítomněný figurou vševědoucího otce, je třeba zničit důsledně. Teprve pak se Thelma může osvobodit a vzlétnout. Stejně jako ptáče, které ve finále na doklad završeného splynutí s přírodou vykašle. Lehké náznaky a decentní symboly Thelmě vlastní nejsou.

Stylistickými excesy a kombinováním erotických a nadpřirozených prvků Trier odkazuje na giallo filmy nebo tvorbu Briana De Palmy. Okázalý vizuální styl a nepravděpodobnou zápletku se snaží podřizovat portrétu citového dospívání. Ústřední záhadou Thelmy je proto sama protagonistka. Jediná postava, které lépe rozumíme, je zároveň tou, které bychom se měli bát, pokud má film fungovat jako thriller nebo horor. Po Raw a Nenarozené pomstě tak jde o další podvratné uchopení konceptu ženského monstra. Snaha o psychologický a emocionální realismus je ale v rozporu s využíváním hlavní hrdinky jako záminky k samoúčelným hrátkám s žánrovými konvencemi. Nezbývá prostor na jemnější vykreslení Thelmina vztahu k Anje nebo větší zohlednění perspektivy rodičů. Z hlediska napínavosti, atmosféry a dramatického spádu bohužel vítězí efekty nad efektivitou.