Paradox něžného nácka / Svět podle Daliborka

25. 10. 2017 / Antonín Tesař
kritika

V některých svých starších filmech od Českého snu po Matrix AB se Vít Klusák snažil z různých stran zkoumat chimérické prostředí mediálních kampaní a osobností. Svět podle Daliborka jako by se naproti tomu sám stal mediální kauzou, představující podobně neurčitý a konfúzní středobod protichůdných očekávání a interpretací, jako byly americké radarové základny v Českém míru.

Otázka, do jaké míry je film autentický či inscenovaný, se nakonec stala určujícím „gimmickem“ filmu, jeho přidanou hodnotou, která k němu přitahuje pozornost médií a dostává se i do seriózních recenzí. Problematický přitom určitě není samotný formát „hraného dokumentu“. Ten má dlouhou tradici čítající klasické filmy jako Na Bowery Lionela Rogosina nebo Pytel blech Věry Chytilové. Problematický ale může být smysl tohoto přístupu – co jeho pomocí film ukazuje a co tvůrci tvrdí, že ukazuje.

Propagace Daliborka nabízela hned několik možných výkladů, o čem výsledný film bude. Už slogan „portrét něžného neonacisty“ si pohrává s kontrastními přísliby – na jednu stranu odkazuje na neonacistickou scénu, na druhou z ní svého protagonistu vytrhuje přízviskem „něžný“. Trailer nás zase výběrem absurdních hlášek a situací připravuje bezmála na další českou filmovou komedii. Daliborek říká, že největší náckové jsou Židi, převrhává sklenice, když bouchne do stolu, a lituje, že si nemohl zahajlovat na koncertě. Klusák ale zároveň tvrdí, že film „je obrazem (…) zapomenutých, zašlapaných lidí (…) na hraně bídy, kteří dělají práci, kterou do pár let stejně převezmou stroje. Jsou vyděšení, nespokojení a v důsledku toho nenávistní: učebnicoví odběratelé zlomyslně štvavých hoaxů.“

Možná klíčové pro porozumění téhle interpretační džungli je Klusákovo tvrzení, že: „Práci na filmu nikdy nezačínám tak, že bych si vymezil téma a pak hledal vhodné protagonisty. Protože to pak jen doplňujete figury do předem narýsované mřížky. Začínám z druhého konce – musí mě zaujmout konkrétní situace nebo člověk.“ Právě tohle, zdánlivě zcela legitimní rozhodnutí ale způsobuje, že v Daliborkovi není snadné se vyznat.

Samotný fakt, že reálné osobnosti není možné vměstnat do tezovitých mřížek, by se mohl stát tématem nějakého dokumentu – jeho tvůrce by ale musel ukazovat, jak konkrétní protagonista zapadá a zároveň nezapadá do různých škatulek. To ale Klusák v Daliborkovi nedělá, nebo přinejmenším ne systematicky. Spíš k Daliborkovi přistupuje jako showman k jinému showmanovi. Přiznává, že si ho vytipoval podle jeho bizarního youtuberského videa, a celý film jako by byl kronikou tvůrcovy fascinace tím, co divného jeho protagonista provádí a jak divnými lidmi se obklopuje. I závěrečné vystoupení režiséra zpoza kamery během návštěvy Osvětimi není nic jiného než dobře připravená a precizně vygradovaná show s živou pamětnicí holokaustu, Daliborkovou rodinkou novodobých Homolků a pohoršeným režisérem, který už se na to zkrátka nemůže koukat.

Když některé recenze Klusákovi vyčítají, že jeho film neříká nic o neonacistické scéně, tvůrce se vehementně ohrazuje, že nic takového neměl v úmyslu. V tom má pravdu. Dokument, který by skutečně měl takovou ambici, by totiž musel vypadat úplně jinak. Otázka inscenace nebo bezprostřednosti tu nehraje roli. Například sugestivní dokument Pavla Bardina o ruské neonacistické scéně Rossija 88 je ještě mnohem více „hraný“ než Daliborek. Podstatné je, zda zvolené prostředky dokážou reprezentovat něco abstraktnějšího, než jsou jednotliví „zajímaví“ lidé či situace.

Dlouhodobý problém českého „autorského“ dokumentu je v tom, že nedokáže nahradit analytické, komplexněji pojaté dokumentární filmy, které by se vztáhly právě k takovým obecnějším tématům (jednou z mála výjimek je v tomhle ohledu vynikající Plán Benjamina Tučka).

Daliborek není nikterak složitá osobnost. Její problém pro potřeby filmového dokumentu je v tom, že je příliš odstředivá. Skutečně není typický neonacista, není to ale ani úplně vhodný zástupce frustrovaných a nenávistných nižších tříd. Působí sice jako bezděčný komik, ale jenom pokud se mu z pozice arogantního intelektuála chceme vysmát. Je to osobnost, kterou by Klusák mohl, kdyby chtěl, nanejvýš donekonečna problematizovat.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Werner Herzog

113 / říjen 2017
Více