FAMU jako zážitková agentura. A co dál? II. část

Přinášíme druhou a finální část analytického textu věnovaného historii a současnosti pražské FAMU. Navazuje na text, který vyšel v čísle 106.

V
Otcové zakladatelé učili na FAMU často o víkendech, přes týden pracovali – a socializovali se – a převážně v instituci, která ztělesňovala kinematografii i filmový průmysl a kulturu, zejména Barrandov a Krátký film. Z hlediska komunity byla FAMU součástí určitého kontinua, které bylo sice obestavěné politickým zadáním, ale jeho hlavním referenčním rámcem byla světová umělecká kinematografie. K politickému zadání naopak patřil přídomek „televizní“, který se dostal do názvu fakulty mnohem později a jak lze spatřit na starých fakultních formulářích, v 70. letech byla dokonce i snaha, aby se FAMU psala jako FTAMU. Práce v televizi byla považována za užší verzi stejného výchozího souboru kompetencí jako v kinematografii, což platí dodnes jak pro tvůrčí, tak technicko-umělecké profese.

Po listopadu 1989 se socializační prostor audiovize jako celku více či méně mění. Zaniká státní film, jeho funkce zčásti přebírá televize veřejné služby. Vzniká Státní fond kinematografie, vedle FAMU druhá zčásti veřejně financovaná opora dědictví filmu jako kulturní domény. Zároveň se vynořuje mnoho dalších způsobů, jak takzvaně „být v oboru“: reklamní agentury, soukromé televize s úzkou profilací povětšinou mimo umělecký film, internetová audiovize, herní průmysl, tvorba pro mobilní telefony, tuzemský pornoprůmysl... Být profesionálem v oboru pak nově představuje svým způsobem boj „o život“ v některém z těchto prostředí, často v jejich kombinaci.

Právě „práce v oboru“ je kvalifikací k učení na FAMU. Tato historická samozřejmost se stává výzvou, tím spíše, že „obor“ je stále více heterogenní, rozporuplný vůči tradici. Někteří pedagogové se dožadují více „vyučování televize“ jako smysluplné doplnění kurikula v rovině organizace práce či žánrových specifik. Začíná bujet profese „restaurátora“, protože se zdá, že i do budoucna na tomto poli porostou peníze. Navíc se čím dál více začíná jevit, že se televize (jejíž identitu určuje vysílání obsahu simultánně dostupného celé populaci) v historicky krátkém horizontu rozpustí v nových technologiích distribuce. Případně po ní zůstane producent obsahu. Znovu se tak vynořuje potomek tradiční linie filmového studia a jeho organizace práce, se všemi potřebami a problémy, byť v jiném akcentu na žánrovou skladbu. Zůstanou i svého druhu archivy, jež budou zápasit o pozornost nebo pěstovat specifický okraj. Nová situace se nicméně nestává dostatečně důrazně tématem k diskusi uvnitř školy. Škola přitom může skončit vnitřní smrtí, pokud ji ovládnou ti, kdo hledání a riziko umělecké práce vzdali, přestože mohou vykázat své kariéry „v oboru“. Pro lidi na klíčových postech bude potřebovat stále víde liti s odvahou a vizí (a organizačními schopnostmi), nežli organizátory.

V době, kdy ve všech oblastech audiovize převládá produkce zážitků nad uměním, dává FAMU stále méně odpověď na to, kým její absolvent bude a v jakém institucionálním prostředí bude nacházet alespoň částečně jistoty uplatnění. Tím spíš ale škola může akcentovat své zaměření na obsah a na vzdělanost – oborovou i uměleckou.

VI
První děkanské období Pavla Jecha představovalo jakési vydechnutí po velmi intenzivní Bregantově periodě. Věci si sedaly, ale současně se pozvolna a tudíž nealarmujícím způsobem rozkližovaly ty systémové prvky, které se buď osvědčily dlouhodobě, nebo se ukázaly být nosné v období děkanování Michala Breganta. V Jechově druhém děkanském období, pro které byl jedinými kandidátem, pak všechny tyto zprvu nenápadné tendence akcelerovaly.

Postupně se zkrátilo úvodní soustředění studentů prvních ročníků na polovinu, přičemž právě tato akce měla i díky délce zásadní iniciační charakter. Naopak se začaly uvolňovat studijní stáže, takže studenti FAMU začali vyjíždět do zahraničí i v bakaláři a začal narůstat počet těch, kteří si rozkládali studium. Tím se více rozpadaly tvůrčí týmy. Děkanova výhradní orientace na zahraničí znamenala narůstající počet přijíždějících pedagogických návštěv. Působení zahraničních hostů či externistů obecně má své nepochybné klady – pokud existuje koncepční výběr a míra. Několik let za sebou se počet pátečních modulů – kam situovaly své hosty rovněž katedry – pohyboval v řádu stovek, zatímco studentská účast na mnoha z nich byla v řádu jednotek. Mimo absenci koordinace vázla i koordinace rozvrhů, které byly čím dál více ponechávány na případné domluvě administrátorek kateder. Na cestování sem a tam byly postupně alokovány také různé rozvojové granty, což umožnilo jak více cest pedagogů i studentů na různé festivaly, tak i delší zahraniční hostování – třeba formou dvou či tří týdenních intenzivních workshopů. Ty se ovšem konaly v čase pravidelné výuky, aniž by tomu byl její systém jakkoliv upravem, takže tyto bonusy znamenaly jen zaboření dalších cukrových tyčinek s prskavkami do již přeplácaného dortu, jehož poleva se rozpadá...

Orientace na množství a všesměrovost, na přidávání dalšího bez promýšlení stávajícího vedly k nárůstu fragmentace, orientace na krátkodobé zážitky a menší a menší koncentraci institucionálního času na péči o studentské dílo, které je jedním z hlavních ohnisek smyslu filmového vzdělávání – ať už je to film nebo teoretická diplomová práce. Spolu s tím narůstalo vzdalování kateder, které v absenci „dirigenta“ a zpětné vazby shora stále více začaly hrát podle vlastních not své autonomní „písně“. K těm nejhlasitějším patřily nové plány a projekty, které měly vydělat peníze.

VII
Pro školu jsou určující také zejména dva další vnější vlivy. Na první ukazuje studie Audiovizuální trh – pohled na současnou populaci, kterou pro Asociaci producentů v audiovizi zpracovala v roce 2014 agentura Millward Brown. Rámcová ekonomika české audiovize není katastrofální, když dáme stranou narůstající posun diváků od kina k jiným formám šíření audiovizuálního obsahu. Pro segmenty umělecké tvorby je však podstatná grafika statistického šetření, jaký film lidem utkvěl v paměti. Vévodí jim Babovřesk, Kameňák a Pohádkář. Toto lapidární vyjádření indikuje to, co je zřejmé i z běžného pozorování světa kolem nás: relevantní část současné populace už od filmu a kinematografie jako umění nic nečeká. Druhý soubor vlivů ukazuje rozsáhlá Studie vývoje českého hraného kinematografického díla, která vznikla loni na zádání Fondu kinematografie. Ta zevrubně analyzuje tvůřčí podmínky českých filmařů ve fázi vývoje a konsekvenčně ukazuje na postavení a existenční okolnosti jednotlivých profesí v aktuální praxi. Klíčovou fázi tvorby scénáře charakterizuje následovně: „Bez scenáristy by žádný vývoj nemohl začít, a přesto je v současném českém filmu tím nejslabším článkem. Podmínky jeho práce lze charakterizovat sociologickým termínem "prekarita", označujícím zásadní nejistotu: nejistotu ve smyslu nepředvídatelnosti práce a jejího průběhu i ve smyslu ztráty kontroly nad výsledky vlastní práce, a to vše jak v právním a ekonomickém, tak v psychologickém smyslu."^/1 Mezi prekarizovaná zaměstnání v aktuálním systému dále řadí také dramaturga a s ne až tak velkým odstupem následuje režisér. V zemi, kde i veřejné stavby často vznikají bez architektonických soutěží a dobrým architektem je ten, který staví levně, nepřekvapí katastrofální poddimenzovanost analogické sféry v oblasti filmu, která je nesrovnatelněji efemérnější. Studie naopak ukazuje stabilizaci všech technicko-uměleckých profesí, neorientovaných tolik na obsah – tedy zejména kamera a zvuk, ale i střih a produkce –, které se uplatní v širokém spektru výroby, bez ohledu na to, jestli jde o uměleckou oblast či nikoli. Lidé, kteří zažívají svůj pracovní a kariérní boom v útrobách televize Nova, či v reklamních agenturách, pak v rámci školy mají pochopitelně tendenci vidět sféru uměleckého filmu s určitým nadhledem až cynismem. Jeden z aktuálních členů senátu například léta prosazuje zrušení či alespoň významnou redukci výuky dějin filmu, která včetně projekcí zabírá (skutečně) relativně velký prostor výukového času. Se slábnoucí pozicí autorských a s tvorbou obsahu bezprostředně spjatých profesí slábne i jejich hlas a vliv na celou audiovizi, což se promítá i do prostředí školy.

VII
Ještě před odchodem Michala Breganta jsem přešel na post řadového učitele Centra audiovizuálních studií (CAS), které jsem spoluzakládal a jedno funkční období vedl, a začal se více věnovat tvorbě. Působil jsem ale v akademických senátech a tudíž zůstával v kontaktu s vlivem i zdopovědností za celek školy, kde jsem se dostával do stále větší opozice – zprvu jemně názorové, později už vysloveně konfrontační. Souviselo to s nárůstem aktivit, jejichž primárním cílem byl finanční zisk, přičemž de facto jakýkoli jiný rozvoj, než s tímto podtextem, prakticky ustal. Realizovaly se navíc často zákulisně – tedy mimo otevřené projednání a oponenturu akademických orgánů – od jednotlivých rad až po akademický senát. Na povrch se tyto aktivity dostávaly zpravidla náhodou, nebo při snaze zakotvit je například nějakou jednovětou formulací do dlouhodobých záměrů školy s tím, že na tu to jednu větu bylo po schválení dokumentu jako celku následně poukazováno jako na důkaz, že daná záležitost byla schválena. Rostoucí informační deficity a strach před diskusí a oponenturou umožňovala i rostoucí pasivita fragmentované akademické obce.

Moje pozice byla o to komplikovanější, že jsem v roce 2012 pošel (jak jediný kandidát) konkurzem a jedno období vedl zahraniční sekci FAMU International, která sdružuje placené filmové programy v angličtině. Intenzivní tříletý mandát ve vedení této katedry mi otevřel jiný pohled na FAMU i vhled do specifik, rizik a nutnosti mimořádné péče při zavádění placených programů do prostředí, jehož tradiční jádro a identita jsou nastaveny neziskově – a tedy orientovány mnohem časteji na princip, bez ohledu na další faktory.

Když jsem nastoupil do vedení FAMU International, vzedmula se vlna nakumulovaných problémů, které se ukázaly jít až do základů. Můj předchůdce Michal Bregant neměl po náročném děkanském období chuť na další „hlubokou orbu" a některé věci už neřešil. Vedení hlavních předmětů většiny programů de facto zmonopolizovalo několik málo kolegů, kteří narozdíl od studentů necítili, že mezi ročním programem, který by se dal přirovnat k výběru z prvních dvou ročníků bakaláře, a magisterským programem, podezřele není příliš rozdíl. Tyto programy jsem tedy rychle personálně oddělil. Přes tlaky a intriky to byl první krok k rozšíření pedagogického sboru, přičemž současně bylo nutné v množství předmětu i jejich skladbě škrtat. (Celou periodu zde jsem shrnul do stručné závěrečné zprávy ke konci mandátu.^/2)

Studium na FAMU International je organizováno ve třech typech výuky. Tu nejstarší, kterou na škole po listopadu 1989 a v návaznosti na předchozí přítomnost zahraničních studentů na FAMU konstituoval již zesnulý dokumentarista Rudolf Krejčík, jsou semestrální stáže zejména pro americké university, kde v bakaláři existuje tradice tzv. „study abroad“, nutnosti strávit část studia mimo USA. Statisíce mladých Američanů tak každoročně vyjíždějí do celého světa do institucí, odkud jsou jim uznány kredity za studium. FAMU v tomto procesu figuruje jako dodavatel domovskou univerzitou nebo zprostředkující vzdělávací agenturou schválených předmětů a cvičení. Tato výuka se v zásadě opakuje stále dokola. Vzhledem k tomu, že ve většině programů nejsou studenti, kteří studují film, ale v duchu tradice amerických studií bakaláře rozšiřují své horizonty, je při dobré organizaci tato výuka pro pedagogy dobrou příležitostí stabilní a nadstandardně placené práce (zpravidla 700 Kč za vyučovací hodinu), na kterou není nutné se po zaběhnutí kurzu až tolik připravovat. Tento typ programů, který kombinuje vzdělávání a kulturní turistitu, se objevuje čím dál tím víc i na dalších pražských univerzitách, neboť Praha je z mnoha důvodů přitažlivou destinací. Výuka v těchto programech je relativně snadným vylepšením platu pro pedagogy s dobrou angličtinou i rozumným zdrojem školní ekonomiky.

Druhým typem výuky je nejpopulárnější, roční program Academy Preparation Program (APP), který představuje intenzivní praktický a teoretický proces, hlásí se na něj hodně uchazečů z celého světa a je tedy možné vybrat dobré studenty do maximálního souhrnného počtu pětadvacet na všech specializacích. Program je koordinován z jednoho bodu. Specializace programu jsou režie, dokument, scenáristika, kamera, střih a postprodukce, což se projevuje především v praktických cvičeních a pozicích studentů na nich, a některými oborovými předměty. Právě zde jsem si nejvíce uvědomil odvrácenou stranu rozdělení FAMU na katedry a jednotlivé obory. Poměrně velká část výuky je společná. K tomuto programu jsem inicioval vznikl ročního placeného programu pro české studenty Production Team Studies, což by se dalo přeložit jako asistenti produkce, kam se každý rok hlásí také velké množství zájemců, desítka přijatých pak intenzivně spolupracuje na filmech v tomto a magisterském programu FAMU International. Portfolio hlavních prací z tohoto progrmu absolventům slouží k přijímacím zkuškám na další školy, což se odráží i v jeho názvu.

Třetím programem je již zmíněný tříletý magistr Cinema and Digital Media (CDM), který měl původně tři specializace – režii, scenáristiku a kameru. Založení tohoto oboru bylo bohužel příliš rychlé a proběhlo především souhrnem nashromážděných, anglicky vyučovaných předmětů, ke kterým byly přidány některé další. Nešťastným bylo také rozhodnutí o délce studia – zatímco v neziskovém režimu by tato délka nejspíš nevadila, v placeném modu se stává obrovským handicapem: délka trvání jej činí méně atraktivním v porovnání s mnoha dvouletými obory po Evropě a USA. Studenti hlásící se sem tak už často neuspěli jinde, nebo se hlásí souběžně na více míst a v případě přijetí dávají přednost dvouletým variantám, případně těm, kde obdrží stipendium. Tříletý pobyt v jedné instituci navíc vytváří velmi specifickou dynamiku studia, která klade zcela jiné néroky, nežli u programů ročních či dvouletých. Školné u tříletého navíc takto nákladného programu (3x16000 EUR), vytváří tak specifickou bariéru, že ohrožuje výskyt talentů v tomto prostoru a tím i smysl celé věci.

Celkově se právě na problémech placeného magistra v angličtině nejvíce projevila stinná stránka internacionalizace, která vyžaduje širokou a mnohem intenzivnější diskusi o těchto typech výuky. Větší péči vyžaduje i složení komisí přijímacích zkoušek, protože pokud je tvoří převážně pedagogové závislí finančně na počtu přijatých studentů, finanční hledisko najednou ruší základní rozpoznávání kvality. Každý program má totiž své účetnictví a fakticky se sám financuje. Narozdíl od českých programů, kde rozpočet pro všechny obory tvoří celek a škola dostává víceméně stejnou částku s tím, že nesmí přesáhnout určitý počet studentů.

VIII
Pro studium filmu nebo obecně umění je důležitá komunita. Přijímací zkoušky na umělecké školy neexistují jen kvůli limitovaným výrobním kapacitám studentských prací. Mimo to přinášejí jeden naprosto klíčový efekt: významně zvyšují šanci, že se ve skupině, která projde, objeví maximálně motivovaní talentovaní lidé, kteří se pak vzájemně táhnou nahoru a spoluvytvářejí budoucí tvůrčí týmy – ať už cestou kamarádství a spolupráce, nebo přátelské soutěže. Na všech oborech placených státem není žádná jiná překážka a kritérium, než hledání talentu. Jestliže pak do stejné úrovně (např. magisterské diplomové studium) vložíme obor, jehož podmínkou je mimořádně vysoké školné – předvýběr je vykonán. Neplacené obory v češtině se navíc institucionálně financují jako jeden koordinovaný celek: pokud například přijme méně studentů katedra režie, má katedra dokumentu šanci vyjednávat o navýšení, má-li ve výstupu přijímacího procesu k tomu důvod a naopak. Každý placený obor však představuje samostatnou rozpočtovou kapitolu, tudíž musí sám sebe ufinancovat. Vedoucí i pedagogové vědí, že pokud nevyberou dostatečný počet lidí, ohrožují stabilitu programu i vlastní příjem. Vedle schopnosti rozšířit telantové předpoklady to klade mnohem vyšší nároky na rozhodovací proces a zatěžuje jeho výsledek na dlouho dopředu. Nezřídka se stává, že ti nejlepší z příjímacího řízení neseženou peníze a nenastoupí. Má se důsledně trvat na klíči rozpoznání talentu a přijmout třeba i zhlediska financování programu podkritické množství talentovaných uchazečů? Má se v takovém případě magisterský program, jako prestižní element školy, dotovat z nediplomových programů, které jsou vlivem větší masifikace většinou ziskové, nebo z jiných zdrojů školy? Jak se to může srovnávat s postupy z magisterkých oborů v neziskovém režimu, které platí stát (jenž nefinancuje studium cizinců v angličtině?).

Při svém nástupu jsem postupně zjistil, že v magisterském programu jsou vedle sebe jak už pokročilí studenti tak ti, kteří zápasí se základními věcmi. To vedlo od počátku k nutnosti již tak probmelatického kurikula dolepovat elementární předměty a cvičení. Vznikala tak frustrace na všech stranách. U pokročilých rostla ze zátěže banalitami, u těch druhých absencí základů. Postupně jsem dospěl k závěru, že systémovým řešením by mohlo být jedině otevření magisterského studia ve dvouletém cyklu, což by významně zvýšilo počet uchazečů a současně diskutovat o tom, aby byl pro nejtalentovanější uchazeče bez peněz program dotován, jak je to běžné na všech slušných filmových školách ve světě, kde se také platí. Připravil jsem koncepci dvouletého studia, kterou schválilly akademický senát a umělecká rada a navrhoval jsem, aby jeden rok bylo otevření magisterského programu vynecháno, aby se vše připravilo do detailů. To však nebylo možné prosadit.

Již zmíněnou výhodou mezinárodních programů je důsledná koordinace studijního času z jednoho bodu. Rozvrhy se tvoří tak, aby docházelo k maximální synergii, k maximální účasti studentů na těch předmětech, kde je to žádoucí. A naopak, k umisťování úzce oborových a individualizovaných předmětů tak, aby je měli pokud možno ve stejnou dobu, takže zbylé časy je možné využít velde řečeného i pro volitelnou výuku. Zdánlivá banalita koordinace studjiního času se mi jeví naprosto klíčovým nástrojem, ač na FAMU patří historicky k nejzanedbanějším.

Potenciální ziskovost anglických programů byla a asi nadále bude narušována touhou jednotlivých kateder „hospodařit" se „svými" penězi samostatně. Za jednu z největších systémových chyb tohoto typu jsem považoval oddělení magisterské kameramanské specializace z programu Cinema and Digital Media a otevření oboru Cinematography v angličtině. Vedoucí katedry kamery Marek Jícha, který kameramanskou větev v původním trojprogramu designoval a měl absolutní vliv na skladbu předmětů v ní vyučovaných, přicházel dlouhodobě s tvrzeními, že pedagogové katedry kamery jsou z psychologických důvodů ochotni působit pouze na katedře kamery zatímco na FAMU International nikoliv. Celý proces oddělování akceleroval neshodami nad výkazy, které pedagogové dělali stran svých odučených hodin. Nejotřesnějším zážitekm byl pro mě konflikt s pedagogem, který za supervizi technicko-umělecké činnosti, jejíž výkon v té době profesionál v praxi realizoval za denní sazbu 3000 Kč, žádal stejný hornorář jako za přímou výuku, tedy 700 Kč za hodinu. Při délce supervize, při níž vlastně celou práci odvedl student a pedagog občas jeho práci zkontroloval, byla tedy požadována celková částka 7000 Kč, a to navíc ve dvou paralelních studijních skupinách, tedy ještě dvojnásobek. To jsem samozřejmě odmítl. Uvádím tento jediný konkrétní případ do větších detailů, abych ukázal mechanismus plíživého výdělkářství, které začalo prostupovat tento prostor a uvažování o finančních příletitostech internacionalizace. Vyčerpávájící je přitom každý pokus o diskusi na toto téma. Například odstavec, který jste právě dočetli, bude některými kolegy nejspíš vnímán jako hluboce urážlivý. Má-li například děkan strach z takovýchto konfrontací a zcela jim ustupuje, daná praxe má tendenci posilovat a rozšiřovat své terirotum.^/3

IX
Jsou-li opuštěny principy v jedné oblasti, je o to menší obtíž je opustit v oblastech dalších. Proto je soužití ziskového a neziskového režimu, jako součásti inernacionalizace školy, krajně rizikovým a přitom podceňovaným faktorem. Vyžaduje mimořádnou transparentnost a charakterovou odolnost hlavních aktérů vůči výdělkářskému pokušení. Převládnutí finančních zájmů a zdroje, které vznikají v takovém případě, vytvářní silná zájmová spojení mezi jejich aktéry a roste i vůle obcházet či jen formálně naplňovat demokratickou diskusi či institucionální mechanismy, které ale tvoří vlatní jádro charakteru školy. Průzračnost základních principů ve vztahu pedagog-student či instituce-její procesy, je strategicky nejdůležitějším předpokladem jejího přežití při zachování smyslu.

Dalším příkladem problematické a současně v diskusi podreprezentované záležitosti je tzv. kauza pobočky FAMU v Makedonii. Její historie je dlouhá. V roce 2008 inicioval jeden ze dvou hlavních pedagogů CDM, vedoucí katedry střihu a kulturní vyslanec Makedonie Ivo Trajkov spolupráci mezi AMU a Makedonií. Jak se později ukázalo, úvodní memorandum o spolupráci se bohužel ztratilo. Každopádně vznikla praxe, v rámci níž mohli až čtyři makedonští uchazeči získat vysoké stipendium, pokud budou přijati na magisterský nebo roční obor FAMU International. Stipendium pokrývalo jak životní náklady v Praze, tak školné (které zůstávalo na původní hladině, i když docházelo k jeho navyšování), což mělo pomoci i financování nového programu – tedy rozumný plán. Podobně takto studovala později pětice Barmánců, u kterých dvě třetiny nákladů na studium a celý jejich pobyt hradilo české ministerstvo zahraničí.

Makedonské okno v tomto směru nabízelo naději, že u přijímacího pohovoru, který v posledním kole probíhá přes Skype, nemusí padat otázka na financování studia, protože je vyřešena. Navíc se tím mohlo pomoci rozvoji v zemi, která se v evropských žebříčcích korupce a autoritářských metod vládnutí vyskytuje trvale na vysokých příčkách. Záhy jsem ale zjistil, že na čtyři místa se hlásí tak akorát čtyři, maximálně pět, šest uchazečů, kteří se často i znali. Nechápal jsem to. FAMU má na Balkáně velmi dobrou pověst. Když se nabízí studium navíc podepřené v zemi nadprůměrnou výplatou, proč se uchazeči nehrnou? Ivo Trajkov jen krčil rameny. Obeslal jsem proto informací o přijímacích zkouškách a luxusních podmínkách všechny makedonské organizace a festivaly nějak související s filmem. Do několika míst jsem i telefonoval. V jednom z nich mi sdělili, že o programu vědí, ale že nemá smysl se do něj hlásit, protože je jen pro vybrané. Přesvědčoval jsem je, že to tak není. Výběr je plně na straně FAMU – což tak skutečně bylo. Ale i tato moje akce přinesla zvýšení počtu uchazečů jen v řádu jednotek. Jak se záhy ukázalo, v Makedonii se už chystalo otevření placené „pobočky FAMU“, takže na propagaci studia u nás logicky nebyl zájem. Právě kauza „makedonská pobočka FAMU“ přerostla v nečekaný konflikt, který byl skrytě určující i pro další vývoj na FAMU a já se stal jeho katalyzátorem.

O otevření „makedonské podočky“ jsem se dozvěděl v zimě 2014. Tehdy se jeden ze zahraničních pedagogů zmínil, že v té Makedonii se rýsuje královsky placený kšeft (raději uvádím i anglické slovo „deal“, které použil). Dotklo se to jistě i mé ješitnosti. Takové rozhodnutí neprošlo akademickým senátem, kterému jsem tehdy přesedal, a děkan na první dotaz tvrdil, že o ničem takovém nic neví. Další zjišťování ukázalo, že v makedonských mediích – v tisku, rozhlase i televizi – probíhá rozsáhlá kampaň na nově otevřené magisterské studium FAMU při univerzitě v Ohridu.d Na webových stránkách byl ohlášen i termín přijímacích zkoušek na září 2014. Už tam byl i seznam předmětů, které tvořily předměty FAMU. Některé z nich učil na FAMU i děkan (u jeho předmětů bylo jméno jeho amerického kolegy, který často učí na FAMU). Jinak byli zapojeni tři vedoucí kateder. Celkem asi osm lidí. Na jedné z fotografií byl zachycen Ivo Trajkov, jak vedle ministra školství promítá nový diplom, na kterém bylo logo FAMU International a tamní univerzity a pod ním text „režisér Ivo Trajkov zdůraznil, že diplom FAMU je uznatelný a otevírá dveře do filmového průmyslu na celém světě.“ Ještě pro jistotu jsem zavolal do té školy coby fiktivní uchazeč a chtěl vědět, jak to bude s placením. Žena na druhé straně mi řekla, že celková částka ještě nebyla stanovena, ale když jsem se ptal dál, potvrdila mi, že školné bude o něco nižší než na FAMU.

Chtěl jsem v této situaci jediné: nechť se celý záměr položí na stůl na akademickém senátu a vysvětlí se, o co jde a v čem je pro FAMU dobré, že se její kurikulum a know-how prodává někde v zahraničí za peníze. Chtěli jsme vidět texty obou memorand – toho prvního, které podepsal ještě coby rektor Ivo Mathé, i druhého, jež podepsal nový rektor Jan Hančil. První se po půlroce hledání nenašlo v Praze ani v Makedonii, druhé představoval zdrženlivý, korektní text o tom, že vznikne komise, která prozkoumá možnosti další spolupráce. Záměr se během půlroku nepodařilo projednat. Pouze na červnové zasedání dorazil kolega Tomáš Petráň, který se představil jako předseda přípravné komise a který už jen v neformální části zasedání promítnul fotografie rekonstruovaných budov a oznámil, že škola je připravena k otevření. Ivo Trajkov články o „pobočce FAMU" prohlásil za dezinterpretaci makedonských novinářů. Děkan po celou dobu vystupoval tak, že o ničem neví. Nicméně, zřejmě v reakci na zásah rektora Hančila, který se ohradil vůči rozporu v makedonských mediích šířených informací a obsahem druhého memoranda, byly informace o přijímacích zkouškách z webu staženy bez dalšího vysvětlení a začala fáze přípravy za vytvoření lepších podmínek k realizaci tohoto projektu, která měla svůj strategický horizont v příznivějším složení akademického senátu FAMU.

Aby toho nebylo málo, souběžně s tím jsem podobným způsobem „ohrozil“ další projekt. V děkanově návrhu aktualizace dlouhodobého záměru se objevil bod zavedení doktorského studia v angličtině. Dám stranou debaty o strukturovanosti a kvalitě doktorského studia v češtině, ale v dokumentu nebylo uvedeno, že jde o studium placené, a netušil to ani kolega, který svým dobrým jménem záměr zaštítil.

Zejména v prostředí amerických univerzit je spojení vzdělání a byznysu samozřejmostí, nad kterou se nikdo nepozastavuje. Je to danost systému, který ale také dokáže různé disproporce vyvažovat, aby se neztratil hlavní účel. V kauze placeného doktorského studia se mi vybavilo právě dva, tři roky staré setkání se zástupcem jedné americké univerzity, který vysvětloval, že v USA roste poptávka po titulech Ph.D. Začíná jej vyžadovat stále více institucí a to otevírá nové příležitosti. Kdyby si čtenář chtěl prozkoumat, jaké podmínky a překážky znamená otevření doktorského studia třeba v Německu nebo USA ve srovnání s Českou republikou, pochopí lépe, proč je Praha dobrou destinací…

Záměr se opět ukázal tak křehký, že pouhý požadavek na jeho širší představení a prodiskutování vedl k jeho zastavení. Věta v dlouhodobém záměru zůstala, ale realizace byla prozatím odložena. Otevření Makedonské školy s kurikulem FAMU^/4 bylo rovněž odloženo, a když se v září 2016 dívám na webové stránky, pro akademický rok 2016/17 je zde ohlášeno, že přijatí uchazečí obdrží stipendium a prozatím nebudou muset platit školné. Mimo tuto dobrou zprávu lze ocenit i mimořádnou efektivitu výuky - šestici tříletých magisterských oborů zašťituje pouhá desítka pedagogů. Tříleté bude rovněž studium anglického oboru střih na FAMU, akreditované ještě na sklonku Jechova období. Jeho dáelka možná ladí i se záměry cynchronizace s makedonskou „pobočkou". Nezbývá než si přát, aby se tento památník selhání institucionálních procedur na FAMU postupně proměnil v něco smysluplného…

X
Zájmy těchto rozměrů nabývají politické povahy - vyžadují, aby prostředí, které je hostí, bylo vůči nim stabilní. Dalším podobným zájmem v rámci FAMU, který nabyl ještě většího rozměru, se stal dvaapadesátimilionový grant výzkumu metodik digitalizace NAKI, jehož jádrem je skupina kameramanů a jehož výzmanou záštitu předsavuje jeden ze členů jeho týmů, bývalý rektor Ivo Mathé, který rovněž, byť s menším veřejným nasazením, vyznamně podporoval makedonský projekt. O NAKI se dosud více psalo v souvislosti s konflikty s Národním filmovým archivem a dalšími institucemi a jednotlivci. Nyní je na stole první z vědeckých výstupů - kniha Živý film: digitaliazce metodou DRA, takže lze očekávat, že se diskute kolem něj stane subtilnější a věcnější.

Na začátku tohoto textu jsem se snažil ukázat, jak je v samosprávných organizmech důležitá péče o politiku daného prostředí a její chápání co nejvíce členy, protože jedině tehdy dochází k synergickému projevu kolektivního rozumu a naplnění většinové vůle. Vzrušení kolem děkanských voleb, k nižmž je čas se k závěru celého textu vrátit, plynulo předveším ze série kolektivních překvapení a růstu politického vědomí akademické komunity FAMU v periodě jediného roku.

Mnohem větší vzrušení, nežli přinesly děkanské volby, se odehrálo o rok dříve, neboť právě tehdy, v roce 2015, probíhaly klíčové doplňovací volby do fakultního senátu. Klíčové proto, že se volilo pět míst a v devítičlenném orgánu stačí ke zvolení děkana pět hlasů. Centrem těchto voleb se stala úspěšně realizovaná kampaň organizovaná navenek dvěma studenty produkce, kteří také sami kandidovali. Na pět volených míst byla masivně propagována jména pěti konkrétních lidí, jejichž zvolení mělo zajistit prosperitu FAMU pod helsem tradice a řemesla a současně ji ochránit proti nejrůznějším věcem, které se ventilovaly více v zákulisí, nežli na těch několika málo veřejných fórech, která k volbám proběhla. Volba pětice tak byla tu nutná pro zachování oborů které budou jinak rušeny, jinde se bojovalo za autorské přístupy proti televizní komerci a jinde zase za větší vstup televizní prxe na elitářskou půdu školy, odrtženou od reality. Vždy však s nutnou volbou záchranné pětice.

Ve statutárním uspořádání voleb na FAMU mají od listopadu 1989 nesrovnatelně větší hlas studenti, nežli pedagogové. FAMU se v tomto dokonce liší i od sesterských fakultr v rámci AMU, kde posutpně došlo napřl. ke zvětšení početního poměru pedagogických a studentských komor, čímž i ke zmenšení vlivu studentů na chod školy. Studenti zejména na uměleckých školách se současně bohužel méně zajímají o politickou konstrukci svéoj prostředí a tím pádem mívají menší institucionální vědomí - a vědomí procesů schvalování, ustavování věcí. Takže ve chvíli, kdy například s hrozbou zrušení oboru vystoupili někteří pedagogové, vznikla vysloveně panika. Ta vedla k obrovské mobilizaci v akademické obci, která akcelerovala všeobecný zájem o volby do senátu. Účast byla rekordní a pětice zachránců drtivě vyhrála. Nejvyšší počet hlasů získal Ivo Trajkov a záhy byl zvolen předsedou senátu. Pokus o legalizaci makedonské „pobočky FAMU" byl zařazen na program jednání záhy, byť o něm senát zapomněl hlasovat. Na stůl jednání se tak alespoň konečně dostala úplnější informace včetně nového bonusu - studenti FAMU budou moci mít stáže na této škole zdarma.

XI
Po skončení mandátu na FAMU International jsem si vzal sabatikl a prostředí školy se vzdálil. O rok dříve jsme se ženou založili produkci a začali se věnovat tvůrčím projektům. O to větší bylo moje překvapení, když se po oznámení kandidátů ukázalo, že prostředí, které školu ovládlo, nedokázalo postavit žádnou silnou osobnost, na které by byla jednoznačná shoda. Favorit silnější části vítězů, produkční Jiří Vlach, se v jediném veřejném vystoupení projevil a tím i – jako kandidát – zničil úplně sám. Jak se ale také záhy ukázalo, obě rozdělené části přece jen našly shodu na jedné věci a tím bylo odhodlání nezvolit ředitele Jihlavského festivalu dokumentárních filmů Marka Hovorku. Ze všech kandidátů měl jako jediný za sebou historii, která dávala jasný signál o jeho autonomii, jejíž součástí byla prokázaná schopnost vést až pětisetčlenný organizmus - tak se jihlavský festival rozrůstá ve své maximální fázi - a nemít přitom nad sebou jiného šéfa. Získal také až předimenzovanou explicitní podporu výzmaných veřejných i oborových osobností z Čech i zahraničí a v neformální anketě, která na škole proběhla, jeho volbu podpořila téměř třetina akademické obce, tedy drtivá většina těch, kteří se k této otázce vyslovili. Na druhém místě byl kritik, producent, bývalý šéfredaktor Cinepuru či vedoucí Nakladatelství AMU, Zdeněk Holý, který byl nakonec zvolen. Zcela na konci ankety se ocitl favorit volby, Jiří Vlach. Vznikla ještě méně zastoupená anketa, kde dokonce Holý vyhrál.

Díky prezentacím ve velkém sále na Nové scéně Národního divadla na povrch vystoupilo i více za zákulisí. Ivo Mathé například na chvíli přerušil streamování představování kandidátů s názorem, že jde o neveřejnou akci (až to zákon nikde nestanoví tak, ani tak). Následně si vyžádal ještě nastavení času původně ohlášeného volebního zasedání akademického senátu, které probíhalo o několik dní později a jehož začátek se na poslední chvíli posunul z 18 hodin o několik hodin dopředu s odůvodněním, že je třeba s kandidáty dále prodrobněji mluvit, aby se lépe ukázalo, který je nejlepší. Zejména Jiří Vlach, kterému první veřejné vystoupení mimořádně nevyšlo, tak dostal druhou šanci.

Rok od posledních voleb do akademického senátu začínala akademická obec chápat, že ač do senátu zvolila své zachránce, schyluje se hlava nehlava k volbě, která v té chvíli měla podporu nejspíš jen velmi malé, v každém případě pasivní části školy. Ač se volební zasedání akademického senátu vlivem prodloužení protáhlo skoro na pět hodin, největší učebna FAMU byla úplně napěchovaná. Senát si nadefinoval, že otázky kandidátům budou klást pouze jeho členové. Když tato část po asi třech hodinách skončila, sentátor Vít Klusák navrhl, aby před hlasováním ještě proběhla diskuse s přítomnou akademickou obcí. Pro všechny přítomné nastal důležitý okamžik, kdy viděli, jak tokováto elementární záležitost standálně nebyla schválena. Po živelné debatě se nakonec anonymně volilo - senát volil tváří v tvář plné poscluchárně. Potřebný počet hlasů získal Zdeněk Holý, Jiří Vlach získal tři a Marek Hovorka jediný. Na tvářích několika senátorů bylo znát překvapení.

Rovněž akademická obec prošla během jednoho roku pozoruhodnou politickou zkušeností a nabyté vědomí se projevilo hned po děkanské volbě, v následujících dovolbách do akademického senátu. Účast byla opět vysoká. Tentokrát se nezformovala žádná koalice ani klika a volili se opět jednotlivci. Těžké váhy školní „politické scény" i jejího zákulísí, které jindy sbíraly maxima hlasů, jako bývalý rektor Ivo Mathé nebo producent Jaromár Kallista, zůstaly tentokrát pod čarou.

XII
Nový děkan nastoupil před pár měsíci a vstoupil do rozděleného prostředí s vyhrocenými zájmy. Krátce po jeho nástupu rezignovala jeho proděkanka pro vědu Andrea Slováková, na protest proti kvalitě prvního vědeckého výstupu projektu NAKI, za který byla v rámci své agendy zodpovědná. První jeden až dva vedoucí kateder, kde došlo ke změnám, děkan jmenoval bez konkurzů. Počet proděkanů se rozšířil na čtyři a do Umělecké rady byl jmenován moderátor a nedávný absolvent doktorského stupně Václav Moravec. FAMU vstupuje do své nové fáze.

Poznámky

1/ Petr Szczepanik a kolektiv. Studie vývoje českého hraného kinematografického díla. Masarykova Univerzita, Brno, 2015, s. 19.

2/ http://international.famu.cz/page.php?page=307

3/ Pěkným příkladem výměny názorů v tomto žánru je můj text oponující snaze tohoto prostředí odvolat ředitele NFA Michala Breganta, který vyšel v Deníku Referendum pod názvem Jsem filmař a nežádám odvolání ředitele NFA (http://denikreferendum.cz/clanek/22074-jsem-filmar-a-nezadam-odvolani-reditele-narodniho-filmoveho-archivu.) Odpovědí byl text s názvem Vít Janeček s kulatým razítkem na čele (http://ceskam.cz/cz/novinky/vit-janecek-s-kulatym-razitkem-na-cele), který byl tak výmluvný na všech rovinách, že jsem necítil potřebu ani na něj reagovat.

4/ https://filmacademyohrid.com