Zamést si před vlastním prahem
Chtěl bych poděkovat Vítu Janečkovi za čas a myšlenkové úsilí, které věnoval textu o FAMU, jenž vyšel pod názvem FAMU jako zážitková agentura na pokračování v Cinepuru 106 a 107. Spousta postřehů je trefných a k mnohým bych se přihlásil. Vzhledem k vynaložené námaze je však politováníhodné, že ji autor podrývá nekorektní prací s používanými fakty, diktovanou zjevnou snahou ukázat sebe v pozitivním světle.
Více než polovina textu obsahuje kritiku FAMU za děkanování Pavla Jecha. Janeček rozebírá různé negativní fenomény z jeho období, přičemž explicitní kritice děkana věnuje dva odstavce. O to je překvapivější, že v textu nenalezneme informaci, že to byl sám Vít Janeček, kdo dvakrát zvolil Pavla Jecha děkanem. (Tajné hlasování v senátu bylo v obou případech jednomyslné a ani na jednom Vít Janeček jako člen senátu nechyběl.)
Janeček pojmenovává, že FAMU se za posledních osm let z velké části soustředila na vydělávání peněz a s tím spjaté krátkodobé studijní pobyty zahraničních kurzistů na FAMU International. Od toho je asi odvozen název článku FAMU jako zážitková agentura. Janeček sice přiznává, že byl její vedoucí, nicméně v textu se stylizuje jako kritik, který své vedoucí účinkování na této katedře ukončil. Potud vyznívá jeho kritika oprávněně. Proč ovšem už Janeček nenapíše, že na FAMU International jeden z těchto kurzů pro cizince sám založil, nadále ho vede, chystá jeho další ročník a v dobrém i zlém pro něj platí to samé, co pro ostatní kurzy na FAMU International?
Velká část kritiky je adresovaná pobočce FAMU v Makedonii. Janeček vystupuje jako její zavilý odpůrce. Proč se ale v textu nedočteme, že to byl Vít Janeček, kdo v roce 2010 schvaloval na tzv. velkém senátě Dlouhodobý záměr AMU, kde je ustavení pobočky v jednom ze států bývalé Jugoslávie zahrnuto (opět jednomyslně schváleno za účasti Víta Janečka)? Slova z úvodu článku o subjektivitě a osobním zaujetí tady nestačí, ta dopředu omlouvají zkreslení, jichž se autor nevědomky dopouští. Pochybuji, že Janeček na inkriminované věci zapomněl.
Pokud minimálně polovina textu byla kritikou děkanování Pavla Jecha, pak druhá polovina je chvalozpěvem na dvě funkční období děkana Michala Breganta. Rozhodně se nechci pouštět do kritiky poměrů, jaké zavedl na škole, neb jsem přesvědčen, že větší část institucionální práce, kterou na škole odvedl, byla pozitivní. Nicméně je zarážející, že si Janeček nedokáže položit tu nejzásadnější, ale přitom nejjednodušší otázku, podle níž by řízení umělecké školy mělo být poměřováno, a sice kolik nových talentů, kteří ovlivnili stav české kinematografie, škola vychovala. A tady si dovolím z východoevropského odstupu říci, že se nic zásadního nestalo – nic jako rumunská nová vlna se nekonalo. O to překvapivější je emocionální ublíženost Janečkova textu. Jeho vyhrocené dělení na Bregantovu a Jechovu éru je z této perspektivy málo významné.
Autor je současným děkanem FAMU.