Film o životě / Jako z filmu
Vizuální umělec Tomáš Svoboda se dlouhodobě zabývá dekonstrukcí pohyblivého obrazu. Jeho snímek s názvem Jako z filmu navazující na rok starou výstavu Jako film je ovšem určen pro tradiční kinosály. Jedná se tak o pokus přenést autorův zájem o pohyblivý obraz do prostředí kina a s tím rozvinout další témata. Svobodovu tvorbu charakterizuje redukce filmových vyjadřovacích prostředků na obnažený syntax a zároveň nadsázka, jež zbavuje jeho práce tezovitosti. Tentokrát sice metodu redukcí cituje, ale ten pravý klíč spočívá v dešifrování jednotlivých kinematografických postupů, jaké použil v pěti hlavních liniích tvořících tento film.
Jako z filmu začíná přípravou přednášky o extenzivní povaze současného pohyblivého obrazu. Skrze subjektivní kameru sledujeme monitor počítače a v jeho odrazech rozpoznáváme jeho majitelku. Zatímco se noříme do předkládané struktury témat, kterými se Svoboda pokouší dekonstruovat běžný příměr, že je něco „jako z filmu“, odhaluje se nám postup práce i život fiktivní filmové badatelky. Nacházíme se v jejím bytě – v nejsoukromějším prostředí celého filmu, který je ale prodchnuto interfejsy, pomocí nichž komunikujeme s vnějším světem. Stírání hranice mezi soukromým a veřejným se tu prolíná se stíráním rozdílů mezi reálným životem a světem, jejž nám zprostředkovávají audiovizuální média.
Také další filmové linie jsou identifikovány s charaktery, jejichž tvorbou či profesní náplní je film. Dvě autonomní sekvence, které Svoboda ponechal v celku bez prostřihů s dalšími sekvencemi, tvoří filmová zkouška s Miroslavem Krobotem a převyprávění děje Ostře sledovaných vlaků Jiřím Menzelem. Krobota sledujeme na pozadí blue screenu. Nevíme nic o kontextu scény nebo filmu, pro který se natáčí zkouška jednoduchého gesta mávání na rozloučenou. Teprve po závěrečné klapce se herec nakloní ke kameře, jež ho snímala, a konfrontuje diváky zcizujícím prohlášením.
Různé vnímání času a jeho posuny při výrobě filmového díla i v jeho prezentaci vystupují do popředí také v části s Menzelem. V této scéně Svoboda cituje svou metodu tzv. imagine filmu, kde pracuje s autentickým převyprávěním filmového děje, které vrací filmový obraz do textové roviny. Scéna s Krobotem je ukázkou nepoměru, kolik je potřeba času k zaznamenání krátkého filmového záběru. Menzel naopak ukazuje, jak za relativně krátkou dobu je možné převyprávět příběh, který vydá na celovečerní film.
Nuance vnímání času jsou tématem, které je přítomné ve všech pěti liniích. Délka procesu vzniku filmu je zřetelná také v linii o vizuálním umělci, který zdlouhavě připravuje složitou instalaci pro natočení dvouminutového videa, jež bude promítáno v galerii. Jedná se vlastně o remake procesu vzniku Svobodova snímku Žiju film, kde umělec nechává projet svým ateliérem kameru po kolejích z dětské dráhy. Během této projížďky kamera míjí různé „milníky“ vývoje práce se světlem a z dějin kinematografie, vrcholí příjezdem na lepenkové nádraží a v závěru čelním nájezdem na další snímací zařízení, jež drží v rukou samotný umělec. Herec Jan Čtvrtník jako Svobodovo alter ego staví instalaci k natočení videa, o kterého ho uhání kurátorka galerie. Mísí se tak kvazidokumentární reprodukce uměleckého procesu s čistě fabulovanou hereckou etudou, jež má evokovat zázemí uměleckého provozu. K parodii pak už nemá daleko další příběhová linie, v níž sledujeme setkání dvou přátel po letech – filmového scenáristy a psychologa. Zoufalý scenárista, kterému profese natolik vstupuje do života, že není schopen rozlišit svůj profesní život od osobního, přijíždí za kamarádem psychologem na chatu v horách. Tato „horská“ zápletka působí po dramaturgické i formálně stránce natolik vyumělkovaně, že ji lze strávit jedině v případě, že akceptujeme Svobodův smysl pro nadsázku.
Přepínání mezi intelektuálním myšlením o filmu filmem a parodování některých kinematografických postupů až k hranicím frašky zapadá do Svobodova dekonstrukčního způsobu uvažování o médiích. Zároveň v tomto případě ukazuje, k jak fatálním i banálním spojením dochází díky stírání hranic mezi autentickým a zprostředkovaným životem.