Nejlepší filmy roku 2016, část 1.

Během prosince 2016 jsme jako už tradičně oslovili členy redakčního okruhu Cinepuru, aby nám pomohli sestavit žebříček nejlepších filmů loňského roku. Hlasující měli uvést pětici nejvýše hodnocených filmů a doplnit ji až patnácti dalšími tituly.

Ne všichni hlasující uvedli přesné pořadí, někteří se rozhodli hlasovat abecedně. Výsledky ankety tedy zohledňují zejména pořadí daného filmu v první pětce, zbylým titulům dává nižší váhu. Pětice nejlépe ohodnocených filmů vypadá takto:

1. Toni Erdmann (Maren Ade, Německo, 2016)
2. Zkouška dospělosti (Bacalaureat; Cristian Mungiu, Rumunsko, 2016)
3. – 4. Osm hrozných (The Hateful Eight, Quentin Tarantino, USA, 2015)
3. – 4. Sieranevada (Cristi Puiu, Rumunsko, 2016)
5. Elle (Paul Verhoeven, Francie, 2016)

Mnoho oslovených také uvádělo své oblíbené televizní seriály. Nejčastěji zmiňovanými cykly byly:

Jedna noc (The Night of, USA, 2016)
Semestr (ČR, 2016)

Nejčastěji uváděným českým filmem je:
Já, Olga Hepnarová (Tomáš Weinreb, Petr Kazda, ČR, 2016)

Vzhledem k tomu, že žebříčky řady přispěvatelů mohou posloužit jako doporučení pozoruhodných, ale často opomíjených filmů, uvádíme zde také kompletní žebříčky všech 26 hlasujících včetně jejich komentářů. Hlasující se rovněž mohli zapojit do doplňkové ankety a zmínit události či zážitky, jež pro ně charakterizují uplynulý filmový rok.

Jiří Anger

Filmový teoretik a editor NFA

• American Honey (Andrea Arnold, Velká Británie, 2016)
  Za způsob, jakým režisérka zprostředkovala fikční svět skrze tělesnou zkušenost hrdinky, a také za euforickou hudbu, jež zde skutečně působí jako afektivní nákaza.
• HyperNormalisation (Adam Curtis, Velká Británie, 2016)
  Za mimořádně nápadité utváření překvapivých souvislostí mezi rozličnými mocenskými diskursy (jakkoli do sebe místy zapadají možná až příliš hladce).
• Lily Lane (Liliom ösvény; Bence Fliegauf, Maďarsko, 2015)
  Za osobité hledání nových výtvarných možností v amatérském videu a obraz dětství, který fascinuje svou znepokojivou cizostí.
• Toni Erdmann (Maren Ade, Německo, 2016)
  Za výjimečně vtipné a zároveň trefné ztvárnění absurdity globalizované práce a také za cennou životní lekci.
• Into the Inferno (Werner Herzog, Velká Británie, 2016)
  Za typicky herzogovské skloubení romantické posedlosti temnou přírodou s vášnivým vědeckým zaujetím.
• Wiener-Dog (Todd Solondz, USA, 2016)
• Je to jen konec světa (Juste la fin du monde, Xavier Dolan, Kanada, 2016)
• Paterson (Jim Jarmusch, USA, 2016)
• Návštěva (The Visit; Michael Madsen, Finsko, 2015)
• A hle: Snění o propojeném světě (Lo and Behold: Reveries of the Connected World; Werner Herzog, USA, 2016)
• Normální autistický film (Miroslav Janek, Česko, 2016)
• Epidemie svobody (Tereza Reichová, Hynek Reich Štětka, Česko, 2016)
• Sieranevada (Cristu Puiu, Rumunsko, 2016)
• Spojené státy lásky (Zjednoczone stany milosci; Tomasz Wasilewski, Polsko, 2016)
• Zkouška dospělosti (Bacalaureat; Cristian Mungiu, Rumunsko, 2016)

   

Jindřiška Bláhová

Šéfredaktorka Cinepuru

• Toni Erdmann (Maren Ade, Německo, 2016)
• Komunia (Anna Zamecka, Polsko, 2016)
• O.J.: Made In America (Ezra Edelman, USA, 2016)
• American Honey (Andrea Arnold, Velká Británie, 2016)
• La La Land (Damien Chazelle, USA, 2016)
• Sieranevada (Cristu Puiu, Rumunsko, 2016)
• Ornitolog (O Ornitólogo, João Pedro Rodrigues, Portugalsko/Francie, 2016)
• Kaili Blues (Lu bian ye can, Gan Bi, Čína, 2015)
• Objetí hada (El abrazo de la serpiente, Ciro Guerra, Kolumbie/Venezuela, 2015)
• Čestné místo. Ne úplně "nejlepší" film z definice, ale skvělá nezáměrná komedie v režii geniální režiséra a sebelítostivého hypochondra v jednom – Odpoledne (Na ri xia wu, Tsai Ming Liang, Tchaj-wan, 2015)

   

Jiří Blažek

Filmový publicista (Cinepur, A2).
Věnováno zlobivým dětem a mladistvým.

• Noční můra (Der Nachtmahr, AKIZ, Německo, 2015)
  Suverénní debut, který multimediální umělec AKIZ připravoval celou dekádu, nenásilně propojuje to nejlepší z cronenbergovského a spielbergovského přístupu k monstru. Na jednu stranu existenciální úzkost až tělesného rázu, na straně druhé humánní přijetí jinakosti Druhého jako sobě rovného. Noční můra, to je E.T. v body hororu, tančící na prknech industriálního techna.
• Dům těch druhých (Skhvisi sakhli, Russudan Glurjidze, Gruzie, 2016)
  Hypnotická odysea do zacykleného časoprostoru, která upomíná, ale nekopíruje to, co známe z filmografie Villarongy, Sokurova, Fliegaufa či Zvjaginceva. Otázky paměti, víry a rodinných vztahů, na pozadí politicko-historických posunů, jimiž jsou drasticky formovány, aniž by podbízivým způsobem vystupovaly do popředí. Po San Sebastiánu, kde tento gruzínský objev debutující režisérky Rusudany Glurjidze vzbudil pozornost, zaslouženě získal Velkou cenu v sekci Na východ od západu na letošním karlovarském festivalu.
• Malí muži (Little Men, Ira Sachs, USA, 2016)
  Jeden z těch „malých velkých” filmů, na něž ve stínu zavedených a očekávaných jmen v rozměrné festivalové cirkulaci a mediální politice nezbyla taková pozornost, jakou by si zasloužil. Nový film newyorského veterána Iry Sachse byl mimo jiné nominovaný na Stříbrného medvěda v Berlíně. Patří sice k dalším příspěvkům o nerozlučném dětském přátelství a dospívání, nicméně je vyprávěný s velkou tvůrčí citlivostí, pokorou a čistým stylem, který doplňují nenucené herecké výkony čelních představitelů Thea Taplitze a Michaela Barbieriho.
• Líná zátoka (Ma loute, Bruno Dumont, Francie, 2016)
  Bruno Dumont po retardované TV sérii Malej Quinquin (2014) zradikalizoval své nové komediální směřování, a to rovnou do formy grotesky, přičemž dokázal, že i na půdě humoru dokáže být stále velmi subversivní, až extrémní. A to jak z produkčního hlediska, když obratně „zneužil” hvězdy francouzské kinematografie i lokální nehereckou skvadru, tak esteticky, když propojil fyzické gagy raného slapsticku se surreálnou groteskností buñuelovských rozměrů.
• Polednice (Jiří Sádek, Česká republika, 2016)
  Nenasytná Tiffany (2015) zůstává nejzdařilejším – a bohužel stále poněkud opomíjeným – pokusem o zdomácnění hororových konvencí. Jakkoli „český Babadook” reprezentuje nepříliš dramaturgicky dotažené dílo, tandem Sádek – Chlupáček výrazně obohatil náš zkostnatělý žánrový film. (Zelenka jej zase umně dekonstruoval.) Jedná se o nejpovedenější hranou adaptaci Erbenovy poetiky v polistopadové éře. Nastupující generace mladých českých filmařů začíná vyprávět především obrazem; z 35mm Polednice na nás praží neobvyklé výtvarné řešení, upomínající na malby Andrew Wyetha a filmy à la Zrcadlivá kůže (1990). V neposlední řadě, Polednice nabízí přesvědčivé herecké výkony a jako Nenasytná Tiffany je paradoxně nejsilnější nikoli v hororovém rozměru, ale ve vykreslení provinčního českého člověka.
• Dobrou, mámo (Ich seh, Ich seh, Severin Fiala, Veronika Franz, Rakousko, 2015)
  Haneke v mučivém sklepě Ulricha Seidla.
• Démoni (Les Démons, Philippe Lesage, Kanada, 2015)
  Sklepů není nikdy dost. Variace na minimalistické filmy promyšleně využívající odpírání informací typu Michael (2011), která přenáší neviditelný, ale cítěný děs ze zatuchlého rakouského sklepení na čerstvý vzduch kanadské krajiny.
• Vábení sirén (Córki dancingu, Agnieszka Smoczynska, Polsko, 2015)
  Cena z Chicaga a vítěz letošního Fantasporta dokazuje, že i ve Visegrádu mohou vznikat neotřelé žánrové kombinace drzého ražení.

   

Blockbuster:
Příchozí (Arrival, Denis Villeneuve, USA, 2016)
Až bude jednou zfilmován sémiotický „new weird” Chiny Miévillea Ambasadov (2011), přeji si, aby to dopadlo přinejmenším takto.

Krátkometrážní tvorba:

• Furiant (Ondřej Hudeček, ČR, 2015)
• Lesapán (Pavel Soukup, ČR, 2015)

   

Seriály:

• Stranger Things (USA, 2016- )
• Pustina (ČR, 2016)

   

Filmová událost roku:
Seriál Kosmo (ČR, 2016)
Protože PR České televize a persona Tomáše Baldýnského z ní jednoduše událost udělala. Ačkoli se nakonec ukázalo, že poprask, který podnítil uvažování o stavu české komedie, je mnohem plodnější než seriál samotný. Jestli je Kosmo něčím zvláštní, pak je to rozporuplností (která bohužel nebyla autorským úmyslem). Lze potkat řadu lidí – filmových profesionálů, kritiků, teoretiků a laiků –, kteří Kosmo považují za zdařilý komediální formát a jednoduše se u něj bavili. Stejně tak lze potkat neméně početnou řadu lidí, jež považují Kosmo za trapnost, bez špetky žertu. Ideální materiál pro sociologickou analýzu vkusu.

Jaromír Blažejovský

Filmový kritik a učitel, FF MU

• Sieranevada (Cristu Puiu, Rumunsko, 2016)
  Filmový leviatan v moři vztahů a souvislostí, epochální a zábavný.
• Zkouška dospělosti (Bacalaureat, Cristian Mungiu, Rumunsko, 2016)
  Dokonalá „dvojitá režie“, kdy autor řídí jak postavy (i když se zdá, že je jen pozoruje), tak mysl diváka.
• Rodinné štěstí (Ernelláék Farkaséknál, Szabolcs Hajdu, Maďarsko, 2016)
  Komorní komedie, k níž mám při každém novém zhlédnutí důvěrnější vztah.
• U trati (Dincolo de calea ferată, Cătălin Mitulescu, Rumunsko, 2016).
  Emočně věrné přemítání o lásce.
• Volyň (Wołyń, Wojciech Smarzowski, Polsko, 2016).
  Režisérův dryáčnický styl dospěl ke zralosti a rovnováze. Rekonstruuje genocidu a jde za historickou pravdou bez ohledu na to, co tomu řeknou lidi: politici, diplomati, nacionalisti.

   

Za dílčí momenty oceňuji:

• Eva Nová (Marko Škop, Slovensko, 2015)
  Skvěle napsaná a zahraná (Emília Vášáryová) studie opilství jako rodinného prokletí.
• Démon (Demon, Marcin Wrona, Polsko, 2015).
  Širokoúhlé a jízlivé panorama opilství jako národní bídy; hororovější variace na Wyspianského Veselku. Terminální opus talentovaného režiséra, který se v poslední den bilančního festivalu v Gdyni oběsil (19. září 2015).
• Příchozí (Arrival, Denis Villeneuve, USA 2016)
  Nejcennější ve sci-fi jsou nápady. Tady je jich tolik, kolik prstů na chapadle má jeden heptapod. Vše ostatní mohlo být lepší.
• Osm hrozných (The Hateful Eight, r. Quentin Tarantino, USA, 2015)
  Nostalgický návrat velikého plátna a roadshowingového uvádění: předehra, dva díly a Ultra Panavision 70!
• Kosmo (ČR 2016).
  Smál jsem se. V kině! Ne doma u bedny.
  Ještě se mi líbila koloniální epizoda se zakrvácenou blůzičkou a jiné rumunské motivy v komedii:
• Toni Erdmann (Maren Ade, Německo, 2016)

   

Za událost považuji dva badatelské a ediční počiny:

Lukáš Skupa, Vadí – nevadí. Česká filmová cenzura v 60. letech, Praha: Národní filmový archiv, 2016.
Příkladná monografie vrhá světlo nejen do temných koutů cenzurního systému, ale i do ztuhlých mýtů o zlaté éře šedesátých let.

Lucie Česálková (pedagožka, editorka) plus devatero výzkumnic: Veronika Jančová, Barbora Rudinská, Kateřina Šardická, Eliška Malečková, Dominika Bäuchelová, Soňa Morgenthalová, Barbora Ligasová, Klára Váradi a Jana Kokešová, Film – náš pomocník. Studie o (ne)užitečnosti českého krátkého filmu 50. let, Brno: Masarykova univerzita a Praha: Národní filmový archiv, 2015.
Obdivuji cílevědomost, empatii, vitalitu i vnitřní radost a vtip užitečného projektu a jeho dovršení, od zadání bakalářských témat až k půvabné knížce a boxu DVD: Film – náš pomocník. České krátké filmy 50. let.

Opomenout nemohu čtení tak husté a dojemné, že jsem z něj od ledna do dubna nebyl schopen vstřebat před spaním více než šest stránek půlnočně: Jiří Cieslar, Matouš. Deník z let 2003–2006, Praha: Torst, 2015. Kníže českých kritiků se v něm obnažil jako prostý, zranitelně upřímný, vzácně radostný a bolestně srozumitelný muž. Nepochybuji, že si zveřejnění deníku přál; jedná se o vysoce stylizovaný, sebe-vědomý a sebe-kontrolující text, adresovaný vnímavému publiku.

Jan Bušta

Režisér, filmový publicista ve výslužbě

(Na výslovné přání autora jsme ponechali jeho příspěvek přesně v té podobě, jak nám ho zaslal. Vzhledem k tomu, že nesplňuje formální podmínky naší ankety, nejsou zde uvedené filmy zařazené do celkového hlasování.)

Nejinspirativnější letošní audio-VIDEO zážitek: videoklip Johna Hillcoata pro píseň The Spoils (2016) od Massive Attack a Hope Sandoval. Minimalistická meditace mj. o tom, co znamenají pro tvář oči a co pro diváka pohled. Zamilovaně koukám, i když vypnu zvuk.

…a potom taky Skolimowskiho 11 minut (2015). Protože: Nejenergičtější „osudová vánočka“ všech dob a zároveň memento mori od tvůrce, co už o tom něco ví! (alternativní „dědovské“ pecky: Verhoevenova Elle, Eastwoodův Sully: Zázrak na řece Hudson a Zanussiho Cizí těleso)

…a potom taky The Visit (2015) M. Night Shyamalana. Protože: Konečně zas originální found footage žánrovka aneb Co může být větší horor, než nechat děti týden u prarodičů?! (další perfektní „rodinné selanky“: Příchozí Denise Villeneuve, Kniha džunglí Jona Favreau a Mustang Deniz Gamze Ergüvenové)

…a potom taky Yorgos Lanthimos s Humrem (2015). Protože: Režisér, co se nebojí nakládat na sebe složité úkoly, obstál i coby „skoro-mainstream“, aniž by přišel o jedinečnost = eskamotérský výkon roku! (jiní „houdiniové“, co se letos hecli a dali to: Charlie Kaufman s Anomalisou, Quentin Tarantino s Osmi hroznými a Ilja Najšuller s Hardcore Henry)

…a potom taky Já, Olga Hepnarová (2015) od Petra Kazdy a Tomáše Weinreba. Protože: „ženský film“ roku s hereckým výkonem roku a navíc se strukturním přešaltováním roku. (ženský, co mě taky převálcovaly: v Čarodějnici od Roberta Eggerse, v Do zbraně od Barbory Chalupové a v Zootropolis od Byrona Howarda a Riche Moora)

…a potom taky slušné filmy, kterým vyloženě škodí „hajp“ (protože: zas taková Veledíla to nejsou!>) : „Amélie z Montmartru pro milovníky módního euro-civilismu“ Toni Erdmann (Maren Ade, 2016) + Saulův syn (László Nemes, 2015) čili „hezký člověk a cool kamera průvodci itinerářem koncentráčnických hrůz“ .

…a Rumuni loni zas točili gestalt „rumunskou novou vlnu“ (v panelákových bytech, zatímco Němci se jim proháněli po bukurešťském náměstí jako za války!>). Kardinální otázka: Jak dlouho je to ještě může bavit?

Lucie Česálková

Filmová historička a publicistka

1-5

• Zkouška dospělosti (Bacalaureat, Cristian Mungiu, Rumunsko, 2016)
  Sevřené, a přece vrstevnaté drama morálky.
• Toni Erdmann (Maren Ade, Německo, 2016)
  Originální uchopení komediálního žánru a přepsání možností gagu na pomezí autenticity a trapnosti.
• Europe, She Loves (Jan Gassmann, Švýcarsko, Německo, 2016)
  Zážitek kompletního propadnutí živelné metodě pronikání k intimitě sociálních aktérů dokumentárního filmu, díky níž se film, rozkročený mezi 4 menšími evropskými městy a nerezignující na výtvarné kvality, může vyjadřovat k sociální a ekonomické situaci v Evropě, ale též k hranicím dokumentu a fikce.
• Sieranevada (Cristu Puiu, Rumunsko, 2016)
  Choreografie rodinné mely na půdorysu slavnosti.
• Rodinné štěstí (Ernelláék Farkaséknál, Szabolcs Hajdu, Maďarsko, 2016)
  Jednoduchá síla mezilidských konfrontací opět na několika metrech čtverečních.

   

6-8

• Fuocoammare (Požár na moři) (Gianfranco Rosi, Itálie, 2016)
• American Honey (Andrea Arnold, Velká Británie, 2016)
• Rodinný film (Olmo Omerzu; ČR, 2015)

   

TV coby 9-10

• Jedna noc (The Night Of, USA, 2016)
• Narcos 2 (Gerardo Naranjo, USA, 2016)

   

Jakub Felcman

Scenárista

Top 5

• Salt and Fire (Werner Herzog, Francie, 2016)
• Rogue One: A Star Wars Story (Gareth Edwards, USA, 2016)
• Smrt Ludvíka XIV (La Mort de Louis XIV, Albert Serra, Francie, 2016)
• Nocturama (Bertrand Bonello, Francie-Německo-Belgie, 2016)
• Výspa pokroku (Posto avançado do progresso, Hugo Vieira da Silva, Francie, 2016)
• Krásné dny v Aranjuez (Les beaux jours d'Aranjuez, Wim Wenders, Francie, 2016)

   

8 filmů vyrobených mimo velká studia

• Ornitolog (O ornitólogo, João Pedro Rodrigues, Portugalsko, 2016)
• Radio Dreams (Babak Jalali, USA, 2016)
• Elle (Paul Verhoeven, Francie, 2016)
• Aquarius (Kleber Mendonça Filho, Brazílie, 2016)
• Das Satanische Dickicht 1&2 (Willy Hans, Německo, 2014-2016)
• El Auge del humano (Eduardo Williams, Argentina, 2016)
• Réparer les vivants (Katell Quillévéré, Francie, 2016)
• Céline!... dva klauni ke katastrofě (Céline (Deux clowns pour une catastrophe), Emmanuel Bourdieu, Francie, 2016)

   

3 filmy vyrobené ve velkých studiích

• Kubo a tajemství meče (Kubo and the Two Strings, Travis Knight, USA, 2016)
• X-Men: Apokalypsa (X-Men: Apocalypse, Bryan Singer, USA 2016)
• Tajný život mazlíčků (The Secret Life of Pets, Chris Renaud, Yarrow Cheney, USA 2016)

   

Jmenoval bych dva české filmy, ale nesmím, protože jsem se na nich podílel:

• Vlk z Královských Vinohrad (Jan Němec, ČR, 2016)
• Nikdy nejsme sami (Petr Václav, ČR, 2016)

   

Kamil Fila

Filmový kritik (jestevetsikritik.cz)

Filmy v letošní české distribuci:

• Toni Erdmann (Maren Ade, Německo, 2016)
• Saulův syn (László Nemes, Maďarsko, 2015)
• American Honey (Andrea Arnold, Velká Británie, 2016)
• Osm hrozných (The Hateful Eight, Quentin Tarantino, USA, 2015)
• Rodinné štěstí (Ernelláék Farkaséknál, Szabolcs Hajdu, Maďarsko, 2016)

   

Filmy mimo českou distribuci

• Kaili blues (Lu bian ye can, Gan Bi, Čína, 2015)
• Zkouška dospělosti (Bacalaureat; Cristian Mungiu, Rumunsko, 2016)

   

Seriály:

• The Night Of (USA, 2016)
• Young Pope (Itálie, 2016-)
• Stranger Things (USA, 2016- )
• Westworld (USA, 2016- )
• Semestr (ČR, 2016)

   

Zvláštní uznání v rámci české kinematografie:

• Já, Olga Hepnarová (Tomáš Weinreb, Petr Kazda, ČR, 2016)
• Rodinný film (Olmo Omerzu, ČR, 2016)
• Česká cesta (Martin Kohout, ČR, 2015)
• Happy End (Jan Saska, ČR, 2016)

   

Jiří Flígl

Festivalový dramaturg (Festival otrlého diváka, Letní filmová škola)

Nejlepší filmy roku:

• Hon na pačlověky (Hunt for the Wilderpeople, Taika Waititi, Nový Zéland, 2016)
  Taika Waititi doluje komediální i emocionální zlato ze zdánlivě již dávno vytěžených konceptů a schémat díky kombinaci lokálních prvků, upřímné empatie k sociálním outsiderům a hravé imaginaci nespoutané realismem. Jedním slovem „majestátovní“.
• Kvílení (Gokseong, Na Hong-jin, Jižní Korea, 2016)
  Film stejně zrádný, uhrančivý, lstivý a nevyzpytatelný jako sám Ďábel. Dokonalé naplnění základního hororového principu, že nejděsivější je ztráta racionálních jistot, což dostávají pocítit nejen zdejší postavy, ale především i diváci.
• Aaaaaaaah! (Steve Oram, Spojené království, 2015)
  Nelítostný pohled na základní principy mezilidských vztahů, ale současně i bezprecedentní ukázka autorské ochoty obětovat pro vlastní vizi cokoli – třeba nechat si zdemolovat, zasvinit a pochcat vlastní byt.
• Červená želva (La tortue rouge, Michaël Dudok de Wit, Francie, 2016)
  Když šedesátiletý animátor dostane nabídku, že studio Ghibli zaštítí jeho celovečerní debut a zajistí mu tvůrčí svobodu, nemůže vzniknout nic jiného než film z odlišného světa a odlišné doby, který nezapadá do soudobých škatulek.
• Exodus to Shanghai (Anthony Hickox, Spojené království, 2015)
  Schindlerův seznam optikou Zoolandera aneb když si módní zbohatlík usmyslí, že začne produkovat filmy s osobním příběhem a vážnými ambicemi, ale vyleze mu z toho našňupaný úlet, který coby jewsploitation zahanbuje Hanebné pancharty a mírou horečnaté nesoudnosti strčí do kapsy Renčovu Lídu Baarovou.

   

Nejlepší seriály roku:

• We Bare Bears (USA, 2015- )
  Tři medvědi, okouzlující exoti, kteří si dělají své věci, ale lidé se na ně při tom koukají ostražitě až nepřejícně; nebo také rozverná oslava osobitosti, která v sobě nenápadně skrývá výpověď o každodenní životní zkušenosti minorit.
• Stranger Things (USA, 2016)
  Stejně jako Tarantino se neomezuje pouze na citování, ale z okrajových žánrů destiluje jejich esence a z nich vytváří divácky ultimativní pastiše, také bratři Dufferové totožně přistupují k osmdesátkovým hororům, teenagerským bijákům a dětským dobrodružkám, aby z nich uhnětli dokonalý fantastický příběh, který divákům dá současně pocítit úžas dětství, úzkosti dospívání i strachy rodičovství.

   

Vít Janeček

Dokumentarista

Rok 2016 jsem nestíhal příliš mnoho věcí, což člověku bere chuť jen tak jít na filmy, dokonce i na několika festivalech jsem se věnoval víc setkání s lidmi a jiné práci než bytím v kině. Proto v mém seznamu chybí filmy typu Toni Erdmann, American Honey, Návštěva, Paterson či Rodinné štěstí, o kterých všech nějak vím a chystám se na ně, ale neviděl jsem je, a tak mi tu chybí, přestože některý z nich bych asi zařadil.

• The Road to Mandalay (Midi Z, Tchaj-wan, 2016)
  Filmový zážitek, který s výhradou výše řečeného považuju i za událost roku. Cesta do Mandalaje od čínského Barmánce žijícího v Singapuru Midi Z, která startovala v Torontu. Hraný film pro mě představuje stejnou možnost dotýkat se reality jako dokument, přičemž oč má dokument šanci stavět na autenticitě každého jednoho záběru, fikce může být ve své rekonstrukci situace mnohem přesnější, může ukazovat provázanost společenských jevů s osobními a intimními vrstvami identity jejích nositelů. V druhém roce, kdy se jedním z hlavních globálních témat stalo uprchlictví, ukazuje Midi Z drtivý příběh mladých Barmánců, kteří se vydávají za prací do Thajska, kde už na ně jako na mouchy čeká celá planeta pavouků, kteří je lapají a vysávají. Současně je i příběhem žárlivé lásky, která nemůže být naplněna tváří v tvář drtivým sociálním podmínkám a nespravedlnosti.
• De potentia dei (Ondřej Vavrečka, 2016)
  Vavrečka od filmu k filmu rozvíjí svojí vlastní metodu kaligrafie – uspořádaného chaosu, který nabývá nečekaného řádu. Od filmu k filmu zraje a je přesnější a intenzivnější. Podobně jako Jan Šípek, Helena Všetečková, Helena Papírníková nebo Kateřina Krusová ve svých filmech.
• Captain America: Občanská válka (Anthony a Joe Russo, USA, 2016)
  Na filmy typu Avengers nedokážu jít do kina, ač mě nakonec celkem baví, když mě tam odtáhnou třeba děti, ale sám od sebe nejsem schopný věnovat tomu čas. Přesto jsem jich většinu viděl, při cestách letadlem, stejně jako tento poslední. Ten mě ovšem zaujal mnohem víc. Princip akceptovaného dobra se zde rozdvojí a v bouřlivém pop-spektáklů najednou vyvstávají kontury světa, ve kterém jsme konfrontováni principem, že všechno chce naplnit své bytí, všechno chce žít: biofilní i nekrofilní, dobré i zlé, pojímající svobodu jako individuální vytržení a chaos, stejně jako pojímající ji jako zabezpečení rámcových podmínek. Potlačení jednoho znamená a vyzdvižení druhého znamená, že se z obojího vytrácí živoucí – jedno zkamení v okázalém gestu nedotknutelné hodnoty, druhé je zadupáno do země, takže se stává živoucím mimo vědomí. Cesta nevede skrze identifikaci s jednoznačně dobrým či odmítnutí jednoznačně zlého, ale v harmonizaci protikladů. To už je víc Goethe než Kačer Donald. Trochu to přeháním, ale pozitivně mě to překvapilo, když si člověk uvědomí, jaký mají tyto filmy dopad z hlediska množství diváků. Považuji za výborné, že vedle akce usiluje film o další vrstvy. Spojení žánru a myšlení tam, kde jsem se povýšeně zastihnul to neočekávat…
• Where to Invade Next (Michael Moore, USA, 2015)
  Taky jsem to viděl v letadle a uvědomil jsem si, že se tento Moorův film – narozdíl od jeho jiných filmů – v Evropě příliš hrát nebude, přestože mi přišel výborný i tou bezděčnou vrstvou, která Evropana pobaví nebo pohorší (v obou případech silná emoce). Při jeho zhlédnutí se člověk nemůže zbavit vědomí děravého vnímání lokálních reálií, kterého se Moore dopouští ve snaze představit uskutečnění různých sociálních idejí, které mají svůj kořen v amerických společenských či utopických textech minulosti a v Evropě došlo jejich naplnění. Je to vlastně katalog různě závažných agend sociálního státu, nad kterým si člověk uvědomí, že to, co je v Evropě považováno téměř za součást přírody, je historicky krátkodobým dílem člověka. A jako každé takové může velmi rychle pominout.

   

Domácím objevem uplynulého roku je pro mě audiovizuální a skrze ni i veškerá další tvorba kolem galerie Sam83 v Třemošné u České Břízy. Hlavní inspirátorkou této široké komunity je kurátorka a umělkyně Sráč Sam. Skrze Hanu Novákovou a Lenu Zikmundovou jsme se ženou objevili jejich punková videa, punková stran stylu, pozoruhodně “čistá” stran vnitřního výrazu. Při snaze o určitou spravedlnost v docenění a současně nepřecenění jsem si tento objev pojmenoval jako mimořádně plodný okraj.

Jan Jílek

Hlavní dramaturg LFŠ + AČFK TOP

• Fuocoammare (Požár na moři) (Gianfranco Rosi, Itálie, 2016)
• Osm hrozných (The Hateful Eight, Quentin Tarantino, USA, 2015)
• Rocco (Thierry Demaizière, Alban Teurlai, Francie, 2016)
• Spojené státy lásky (Zjednoczone stany milosci; Tomasz Wasilewski, Polsko, 2016)
• Toni Erdmann (Maren Ade, Německo, 2016)

   

TOP CZ

• Normální autistický film (Miroslav Janek, ČR, 2016)
• Richard Müller: Nepoznaný (Miro Remo, ČR/SR, 2016)
• Vlk z Královských Vinohrad (Jan Němec, ČR, 2016)

   

TOP TV

• Modré stíny (Viktor Tauš, ČR, 2016)

   

Jan Křipač

Filmový publicista (Filmový přehled, Film a doba)

• Toni Erdmann (Maren Ade, Německo, 2016)
  Výtečné spojení intelektuálního kina s groteskou à la Jerry Lewis.
• De Potentia Dei (Ondřej Vavrečka, ČR, 2016)
  Nejlepší český film a důkaz o tom, že i 100 let po Griffithovi může být montáž stále vynalézavá a objevná.
• Vlast (Irák v roce nula) (Homeland (Iraq Year Zero), r. Abbas Fahde, Irák, 2015)
  Destruktivní síla války v šestihodinové rodinné kronice iráckého dokumentaristy.
• Konkrétní film (Cinéma concret, Takaši Makino, Japonsko, 2015)
  Makinova strhující vizuální odpověď na musique concrète.
• Aquarius (Kleber Mendonça Filho, Brazílie, 2016)
  Obraz společenské proměny Brazílie posledních desetiletí, zachycený v silném individuálním příběhu.

   

Událost:
Undergroundové filmy Jana Ságla – digitální rekonstrukce (CAS FAMU) a znovuuvedení (MFDF Jihlava, Galerie AMU) unikátní filmové tvorby 70. let, považované dlouho za ztracenou.