Právo na (vlastní) život / 24 týdnů

Protagonistkou německého dramatu, jež letos soutěžilo v Berlíně, je stand-up komička Astrid, která čeká dítě s Downovým syndromem a vážnou srdeční vadou. Během návštěvy oddělení intermediární péče pro novorozence potkává lesbický pár s jejich nedonošeným dítětem. Ženy hrají stejné herečky, které ztvárnily ústřední hrdinky předchozího snímku režisérky Anne Zohry Berrached, maximálně střízlivého dramatu o úskalích umělého oplodnění pro stejnopohlavní pár Dvě matky.

Tento intertextuální vtípek dokládá tematickou kontinuitu ve tvorbě německé autorky i její empatický přístup k postavám, o jejichž životy se nepřestává zajímat ani po skončení filmu. V emocionálně vyhrocenějších 24 týdnech žádá stejnou empatii od diváků. Používá k tomu ovšem prostředky svědčící spíše o snaze předkládat hotové teze než nad složitou problematikou vést diskuzi.

Prakticky jedinými přípustnými tématy filmu jsou těhotenství a právo ženy rozhodovat o vlastním těle. Na pódiu před diváky Astrid vtipkuje o svém kulatém břiše, s dcerou řeší pohlaví nenarozeného sourozence, s partnerem zase morální rozměr rozhodnutí, zda si dítě ponechat. Množství volného času pak v souladu s „prenatální“ symbolikou a modrým barevným laděním celého filmu tráví v bazénu mezi ostatními nastávajícími matkami. Oproti páru ze Dvou matek Astrid netrápí omezené finanční zdroje, sama je vykreslena jako prakticky bezchybná oběť osudu, v chápavém muži má navzdory občasným hádkám pevnou oporu a pochopení nachází také u své matky, podporující dceru v její samostatnosti. Do vážnějšího konfliktu se nedostane ani s konzervativní části společnosti poté, co se její těhotenství stane veřejnou záležitostí. Hrdinčin tázavý pohled do zrcadla nedlouho po zjištění, že čeká postižené dítě, nám dává dost zřetelně najevo, že nejtěžší souboj bude muset svést sama se sebou.

Zúžení tematického záběru a zredukování socioekonomického kontextu na nezbytné minimum se projevuje také ve způsobu snímání. Kamera se drží v těsné blízkosti herců, jejichž tváře sledujeme v detailech neponechávajících žádný prostor pro kritický odstup. K situování diváka do pozice spoluúčastníka nelehkého rozhodování režisérka navíc volí ještě jeden spornější vypravěčský prostředek. Ve třech zlomových okamžicích vyprávění pohlédne Julia Jentsch coby Astrid přímo do kamery. První prolomení čtvrté zdi přichází příznačně krátce po její otázce „Co budeme dělat?“ Je zřejmé, že se neptá pouze svého filmového partnera, ale také diváků. Podruhé nás tímto způsobem oslovuje během ultrazvukového vyšetření, při němž lékař odhalí srdeční poruchu nenarozeného potomka. Naposledy hrdinka pohlédne do objektivu v kostele, nedlouho před definitivním rozhodnutím, zda využít možnosti pozdní interrupce. V té chvíli už těhotenství nechápe jako problém sebe a svého partnera, ale svůj vlastní. Ženina emancipace, ke které film od začátku směřoval a která je pro vyprávění nakonec podstatnější než život plodu, byla dovršena.

Naléhavé pohledy do kamery ve skutečnosti nejsou výzvou k dialogu nad kladenými otázkami, ale pouze žadoněním o soucit. Opoziční argumenty buď nemají velkou váhu, jako v případě Astridiny dcery a její mladé hlídačky, nebo jsou prezentovány způsobem, který nahrává hlavní hrdince a podtrhuje správnost jejího přesvědčení. Podle svého partnera se Astrid například více než o nenarozené dítě strachuje o svou „podělanou kariéru.“ Vzhledem k tomu, že protagonistka očividně zvládá jak roli matky, tak roli bavičky, jde zejména o doklad mužova překonaného uvažování v tradičních genderových kategoriích, nikoliv o validní argument, který by zkomplikoval přímočaré směřování k závěrečnému stvrzení ženina nároku žít svůj život podle sebe. Strhující herectví Julie Jentsch a autenticita situací, k jejichž vytvoření přispělo obsazení skutečných lékařů, natáčení v nemocnicích nebo dokumentaristická fascinace jednotlivými procedurálními úkony, tak slouží tezovitému vyprávění, které postrádá větší střízlivost. Zdá se, že hlavním smyslem 24 týdnů bylo totéž, co jako veřejně známá osobnost vnímá jako svou povinnost také Astrid – otevřeně promluvit o stále kontroverzním tématu. Hlavní hodnota filmu tudíž spočívá v záměru, nikoliv v provedení.