Portrét vnitřní (r)evoluce / Hedi

Drama Hedi je po dvaceti letech prvním arabským filmem, který letos v Berlíně soutěžil o Zlatého medvěda. Tuniský režisér a scenárista Mohamed Ben Attia vystavěl ústřední konflikt své prvotiny na tématu dohodnutého sňatku. Tento symbol kulturní a společenské tradice sice staví do kontrastu k osobní svobodě, zdařile se však vyhýbá klišé, která jsou s patriarchálně uspořádanou společností obvykle spojována. Intimní drama zbavené schematičnosti přerůstá nejen do univerzálně platné výpovědi o dospění, ale nabízí též prohled do proměny současného nejen arabského světa.

Attia se věnuje příběhu mladého muže, který se nedokáže vymanit ze svazující péče své dominantní matky, jež se po smrti manžela postavila do čela rodiny a chystá pro syna svatbu s dobře situovanou dívkou. Neschematické zobrazení muslimského světa ukazuje rozpad tradičního rodinného modelu a zabývá se osobní krizí mužské postavy. Pětadvacetiletý Hedi se nechává vláčet očekáváním své rodiny i zaměstnavatele, přestože zjevně nic nebrání tomu, aby se osamostatnil a převzal kontrolu nad svým životem. Právě proces, kterým musí projít, než řekne svým utlačovatelům ne, je klíčovým tématem snímku.

Specifické kulturní prostředí a jeho konvence jsou pouze odrazovým můstkem pro hlavní téma transformace. Proměna jedince tvoří paralelu k vývoji porevoluční tuniské společnosti, v níž se po arabském jaru probouzí demokratizační procesy. Hedi svým pasivním postojem a podřízeností odráží předrevoluční způsob uvažování a vývoj postavy odhaluje složitost celého transformačního procesu. Společnost musela dospět, stejně jako Hedi, který nejdříve hledal svobodu v útěku do světa vlastní fantazie, či se uchyloval k extrému v podobě náručí živelné a nespoutané tanečnice. Až po té se dostal do bodu, v němž se rozhodl nespokojenost s vlastním životem aktivně řešit. Otevřeně odmítl status quo a začal jednat i za cenu risku a ztráty stávajících jistot. Život určovaný náboženstvím a tradičními rodinnými vztahy byl na jednu stranu spoutávající, ale zároveň představoval zdroj stability, jistoty a neměnnosti, hodnot, které se s příchodem nových podmínek ztrácí. Postupným procesem sebeuvědomění a překonáváním strachu z takového změny se formuje společenské vědomí. Dalo vzniknout občanské společnosti, jejíž příslušníci převzali odpovědnost za budoucí vývoj v zemi.

Proces transformace je pevně zakořeněn v samém konceptu snímku, který sází na propracovanou psychologii i vývoj postavy a důkladně objasňuje její situaci a motivace. Attia klade důraz obzvlášť na pasivitu a stagnaci hrdiny i na nenápadnou plíživou gradaci. Pečlivě dávkuje překvapivě vyspělý herecký projev debutanta Majda Mastoury, který si za ztvárnění role Hediho vysloužil Stříbrného medvěda. Minimalistickým herectvím připravuje diváka na přesvědčivou a dlouho odkládanou katarzní scénu otevřeného vyjádření odporu. Subtilní a kultivovaný snímek, na jehož produkci se podíleli bratři Dardennové a který si odnesl z Berlinale též cenu za nejlepší debut, na sebe neupozorňuje radikálními formálními či stylistickými experimenty ani kontroverzním obsahem. Působí právě citlivým režijním vedením, propracovaností, stejně jako civilností, za níž je odpovědná v neposlední řadě též kamera Frédérica Noirhommeho, jež dodala příběhu intimní rozměr i moderní tvář.

Attia se vyhýbá stereotypnosti, expresivnosti i lacinému působení na emoce. Jeho devizou je schopnost udržet vnitřní svět postavy dlouho mimo divákův dosah. Dlouho potlačované emoce se vyderou na povrch v pravou chvíli, aby dovedly dramatický oblouk k vrcholu. Díky modernizaci tématu kulturní tradice, interpretační otevřenosti a nepředvídatelnému chování postavy, které udržuje napětí, má snímek potenciál zaujmout jak publikum nezasvěcené do reálií arabského světa, tak poučenější diváky. Zástupci první skupiny ocení čitelný, psychologicky propracovaný a sugestivní příběh dospění v neobvyklé kombinaci s prostředím arabské kultury. Druhý typ diváků objeví nejen výstižný metaforický obraz porevolučního Tuniska, ale i univerzální portrét společenského a historického vývoje coby postupného a dlouhodobého procesu.