Jihlava 2016 / Festival na cestě
Za dvacet let své existence si Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě vydobyl pověst průsečíku současného dění v českém i světovém dokumentu. Díky své dramaturgii a produkčnímu zázemí funguje jako platforma pro setkávání publika a tvůrců, kteří společně tvoří organizmus citlivě reagující na aktuální společenská témata. Zahajovací i zakončovací ceremoniál jubilejního ročníku umístěný netradičně do jihlavských ulic sledovali diváci v přímém přenosu z hlediště kinosálu.
Průvod postav nesoucích v rukou nebo na zádech osvětlené artefakty a sledovaných televizním štábem reprezentuje nejen letošní vizuální koncept festivalu. Odkazuje i na humanitární katastrofu, která rozdmýchává evropské etické dilema. Snový poetický průvod s lampiony a noční můra zároveň oživil téma vnějších i vnitřních hranic a připomněl, že jsme diváci i zúčastnění.
Vítězný snímek sekce Opus Bonum Strašidla obcházejí Evropou režisérky Marie Kourkouty se tak stal jakýmsi manifestem tohoto konceptu. Nejlepší světový dokument získal tento titul nejen pro svou aktuálnost, ale také jako formálně i obsahově novátorské dílo ukazující neschematický přístup k tématu migrační krize. Snímek zachycující situaci v uprchlickém táboře na řecko-makedonské hranici, kde čeká patnáct tisíc lidí na otevření hraničních přechodů. Představuje situaci běženců ze zcela jiné perspektivy, než jak je líčena v masmédiích prostřednictvím čísel, záběrů z břehů Středozemního moře a reakcí politických představitelů evropských zemí, či v současné kinematografii oslovující osobními příběhy, naturalizmem či explicitností. Záběry na nekonečné fronty lidských nohou v prošlapaných botách a promáčených nohavicích představují fyzický a zároveň symbolický obraz krize. Kourkouta, která svůj debut natočila ve spolupráci s řeckou spisovatelkou Niki Giannari, rezignovala i na snahu dobrat se zdroje problémů nebo hledání řešení. Osudy, cíle a motivace lidí na cestě jsou ostatně natolik rozdílné, že žádná generalizace není možná. Místo snahy citově zainteresovat diváka do cizích osudů nebo podrobovat jednotlivé aspekty problému mikroskopickému zkoumání volí odstup. Využívá observační metodu, repetitivnost a dlouhé záběry bez explicitního komentáře. Specifickou prácí s časem a strukturou jde proti zavedeným postupům budujícím dramatičnost. Obrazovou popisností a kompozicí dociluje symbolického přesahu. Podhled z dálky umožňuje spatřit to, co zblízka přehlížíme.
Právě lidské nohy představují nejsilnější vzpomínku pamětnice, která koncem 30. let minulého století utíkala před občanskou válkou ve Španělsku. Na její příběh se režisérka chtěla původně soustředit, ale nakonec tento klíčový motiv použila jako zrcadlo současného dění. Záběry lidských nohou odosobňující jednotlivce a zobrazující ho jako součást davu se staly nadčasovým symbolem, který prochází napříč dějinami. Anonymní masa lidí, kteří se rozhodli odejít, ale ustrnuli v mezičase a meziprostoru a nemohou tam ani zpátky, nereflektuje pouze čekání a politické či ekonomické turbulence v domovinách uprchlíků, ale zviditelňuje i palčivé evropské dilema. Demokratické země zaručují právo jedince na svobodu volby, kde bude žít. Politické mechanizmy daných zemí však zároveň toto právo odebírají. Země, které soustřeďují ne/chtěné a ne/dobrovolné uprchlíky do táborů, se ocitají v ambivalentní situaci zachránce i věznitele zároveň. Výjimečný snímek, jehož název odkazuje na první větu komunistického manifestu, není o „nich“, ale o nás.
Rozdělené vítězství
Zatímco loni se přehlídka domácí tvorby musela obejít bez vítěze, letos se o cenu za nejlepší český dokument dělil portrét romského fotbalového mužstva FC Roma autorského dua Rozálie Kohoutová a Tomáš Bojar se sondou do myšlenkového světa autistů, Normální autistický film Miroslava Janka. V obou případech se za konkrétním příběhem nebo postavou rýsuje obecnější společenská výpověď. Na pozadí humorného vhledu do všednodenní praxe fotbalového kouče a jeho donkichotské snahy přemluvit fotbalové kluby z okolních vesnic k zápasu na sebe upozorňuje všudypřítomný rasismus, který prostupuje nejen instituce ale i veřejnost. Extremismus zde nepřichází od hooligans. Probouzí se z latentní a pasivně agresivní podoby u místního publika.
Normální autistický film reprezentuje skupinu děl, která se inovativně věnují tématu hranice, potažmo bariéry. Ona hranice tentokrát nevyplývá ze vzájemného vymezování zemí nebo etnik, ale ze zdravotního handicapu, jenž je pouze variantou jinakosti, přičemž jinakost neznamená automaticky dysfunkčnost. V Jankově dokumentu dostávají místo lékařů a odborníků představujících normativní autority hlas přímo autistické děti nebo dospívající, jež představují inspirativní ukázku toho, jak lze vidět svět z jiné perspektivy. Ať už jde o nadaného klavíristu, mladíka který má problém s autoritami, nebo dospívající dívku utápějící se v nihilistické nenávisti k okolí i k sobě, jsou schopní reflektovat svou pozici ve světě a zosobňují vyrovnávání se s jinakostí.
I snímek, který získal cenu diváků, je možné zařadit do výše zmíněné skupiny dokumentů. Režisérka snímku Miluj mě, jestli to dokážeš Dagmar Smržová se věnovala tabuizovaným společenským tématům již ve svých Otázkách pana lásky o životě se schizofrenií, nebo Sexuální výchově v Čechách. Tentokrát obě témata propojuje. Pohledem do intimního světa tří hendikepovaných mužů otevírá problematiku ztíženého přístupu zdravotně postižených k sexu. Společenské tabu prolamuje tradičně s humornou nadsázkou a bez bulvarizace rozvíjí debatu o možnosti institucionálního řešení. Na domácí publikum může poptávka po sexuálním uspokojení zdravotně postižených, kterou v zahraniční řadu let řeší služby vyškolených sexuálních asistentů a asistentek, působit kontroverzně. Na tomto řešení ale nejsou znepokojující fyzické potřeby specifické skupiny obyvatel, ale eticky problematické obchodování s lidským tělem nezřídka kdy motivované existenčními potížemi sexuálního asistenta či asistentky.
V mezinárodním kontextu jihlavské přehlídky dokumentárních filmů se v sekci Česká radost profilují dvě dominantní tendence současného českého dokumentu. Jedna představuje důraz na osobní příběhy. Druhá prolínání dokumentu a žurnalistiky. Tvůrci tuzemských vítězných děl vystihují sociální realitu prostřednictvím příběhů charismatických jedinců, jejichž životní zkušenosti se liší od většiny. Díky neschematičnosti, originálnímu námětu a citlivému přístupu k postavám se jim daří přesáhnout osobní příběh a vyjádřit jeho prostřednictvím elementární společenská témata. Druhou tendenci představují především dokumentární cykly České televize, které se do aktuálních společenských témat pouští konfrontačně. Ať už je to příspěvek Apoleny Rychlíkové do cyklu Intolerance, středometrážní Chlad zabývající se bujením pravicového extremismu, nebo Výchova k válce o projevech militarismu v Česku, kterou natočila Adéla Komrzý v rámci cyklu Český žurnál. Jeden z nejočekávanějších filmů festivalové soutěže, Krtek a Lao-cˈ Filipa Remundy uvedený v rámci stejného cyklu zachycuje zase reakce veřejnosti na návštěvu čínského prezidenta na Pražském hradě a ukazuje, jak se budováním obchodních vztahů se zemí s totalitním režimem zapomínají, potažmo ignorují prohřešky proti lidským právům.
Skrz tyto dvě tendence reflektovali teoretici, žurnalisté i zástupci různých institucí v panelových diskusích v rámci festivalu podoby, pozici a další možné směřování domácí dokumentaristické tvorby. Zamýšleli se právě nad funkcí příběhu jako mediálního stereotypu a nad potřebou vybudovat takové produkční a tvůrčí zázemí, v němž by se dařilo i dalším formám dokumentu, jež nevtahují diváka do sociální reality primárně emotivními lidskými osudy, ale především svou formou a stylem. Takový typ dokumentu představuje právě vítězný snímek tvůrčího dua Kourkouta a Giannari. Způsobem, jakým ukazuje zápas lidí čelících životním těžkostem, funguje dokumentární film jako reflexe aktuálního stavu společnosti i jako suverénní umělecké dílo zároveň.
20. Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava, 25. – 30. října 2016.