Štěpení neposlušných atomů / Jason Bourne
Vytoužený návrat Jasona Bournea do kin naznačil, že amnézií netrpí ani tak zběhlý agent, neodmyslitelně spjatý s hercem Mattem Damonem, jako spíš filmoví publicisté. Ti patrně zapomněli, že nedostatečně prokreslené postavy nebo recyklace týchž motivů a scén se objevovaly už ve dvou předchozích, kritikou nejopěvovanějších dílech Bournův mýtus a Bourneovo ultimátum.
Totéž platí i pro zběsilé akční naháněčky, které v novém filmu nejsou o nic nepřehlednější než dříve. Vlažné přijetí posledního snímku režiséra Paula Greengrasse víc než cokoli jiného ukázalo na určitou diváckou únavu z hyperkinetických thrillerů – žánrového trendu, který původní bourneovská trilogie v předchozí dekádě přivedla k životu. Co tehdy vyhlíželo jako zjevení, se však dnes může jevit jako překonaný relikt doby nedávné. Bourne mnohé nezklamává tím, že by se z něj navzdory pokročilejšímu věku stal dýchavičný stařík, ale že naopak zůstal roztěkaným neposedou, který do Hollywoodu vrací již téměř vyléčenou poruchu soustředění.
Když se však oprostíme od momentálních, dobově podmíněných diváckých nálad a návyků, je Jason Bourne plnohodnotnou součástí série, která nikdy neohromovala výraznými proměnami, ale postupným zesilováním a neznatelným posouváním dříve užitého materiálu. Abychom pochopili, čím je poslední snímek přínosný, musíme se obrátit k něčemu, co v souvislosti s touto franšízou bývá reflektované jen zřídka a povrchně – tomu, jakou úlohu mají v “bourneovkách” významy a tematické přesahy. Jestliže minulé díly se ke společenské realitě nikdy výslovně nevztahovaly a místo toho se řídily vlastními “ideologickými pravidly”, nový snímek poprvé přímo komentuje aktuální dění, konkrétně post-snowdenovský svět paranoidního strachu ze všudypřítomných vládních odposlechů a nebezpečného sdílení citlivých soukromých informací. Účinek na sérii to má dvojí. Jednak se Jason Bourne stává logickým vyústěním a explicitním pojmenováním tendencí, s nimiž tato franšíza pracovala vždy. A za druhé, známé “bourneovské” formální postupy, se kterými se zde v lehce obměněné podobě opět setkáváme, jsou více než dřív nositelem významové komplexity. Znemožňují tak vidět systém vládních agentur v souladu s konspiračními teoriemi jako monolitickou zlovolnou instituci, ale spíše jako rozporuplný soubor individualit a znesvářených sil.
“Bourneovky”, především ty Greengrassovy, jsou považované za synonymum vrcholně adrenalinové akce, jež svým divokým kvazidokumentárním stylem některé diváky zcela pohlcuje a jiným naopak motá hlavu a přivozuje až tělesnou nevolnost. Za vším tím zdánlivým chaosem – náhlými zoomy, prudkými švenky a rychlými střihy – se ale skrývá dobře promyšlený stroj, který celek udržuje pohromadě. Nejde přitom jen o řazení záběrů a jejich rytmické ladění s tepající hudbou Johna Powella, ale také o zacházení s informacemi, které charakterizuje nebývalé množství překryvů a nedorozumění. Jinými slovy a konkrétněji, zatímco Bourne například dlouho netuší, proč mu jde CIA po krku, vládní agenti na druhou stranu nestíhají předvídat Bournovy příští kroky. Přičemž hlavně to, že nadlidsky hbitý a bystrý špion dokáže opakovaně přechytračovat nejen své nepřátele, ale mnohdy i diváka, bylo pro sérii dosud typické. Jason Bourne pak v tomto ohledu představuje změnu. Podle některých dokonce změnu natolik velkou, že navrátivší se hrdina téměř do konce zastává úlohu manipulovaného pěšáka, kterého pro dosažení svých cílů zneužívají ostatní. Je nutné přiznat, že Bournovi na druhé straně barikády vyrostla schopná konkurence, zejména v mladé bezpečnostní expertce Heather Lee, která se nebojí rozvíjet vlastní kariérní plány. Její mocenský souboj s ředitelem CIA ale nestaví Bournea do podřízené pozice, ze které by nemohl prosazovat svoje osobní zájmy. Postavení hlavních hráčů se ve skutečnosti vyrovnává, jejich motivace se zrovnoprávňují a jejich vzájemné střety se tím stávají více nejednoznačné a hůře čitelné.
Bourneovská trilogie sice obsahovala množství složitých informačních asymetrií, ale pokud šlo o ústřední konflikt, jeho aktéry bylo možné vcelku přehledně rozdělit na dva tábory. Buď postavy stály na straně Jasona Bournea a přispívaly k odhalení tajných vládních programů, nebo se naopak snažily zběhlého špiona zneškodnit. Dobře byl tento princip patrný v opojných, několikaúrovňových akčních scénách, které sice přiváděly dohromady množství figur, ale ústily vždy v jednoznačný závěr. Komplikovaná šarvátka na londýnském nádraží, v jejímž středu se nevědomky ocitl investigativní novinář z Guardianu, tak stavěla na konfrontaci dvou jasně vymezených, protichůdných sil: Bournea, pro něhož byl publicista zdrojem cenných indicií pro další pátrání, a zásahových složek CIA, které se na základě pokynů z vedení pokoušely předávce těchto indicií zamezit. Obdobně složité honičky ve filmu Jason Bourne už možná nejsou tak úchvatně elektrizující jako dřív, ale rozhodně mají další vrstvu navíc. Zmnožují se v nich motivace zúčastněných aktérů, jejichž srážky jsou následkem toho prodchnuté větší mírou ambivalence. Když se na konferenci v Las Vegas spolčí Jason s Heather, jejich konání má ve vztahu k potajmu připravovanému útoku na softwarového magnáta dvojí rozměr. Jednak se Bourne s pomocí mladé agentky přibližuje na dosah svému ryze osobnímu cíli, jelikož číhající snajpr je tím, komu se chce pomstít. Zároveň však Bourne stihne “pouze” vychýlit střelcovu mušku, takže nezdařený pokus o atentát může Heather později využít jako důkaz neschopnosti svého starosvětského šéfa. Hrdina si tedy relativně úspěšně vyřizuje svoje účty z minulosti, jenže současně nevědomky urychluje vzestup svojí příští nemesis – takové, která se navíc zdá být ještě zákeřnější než ty předchozí. Právě tento typ dvojznačnosti se v sérii objevuje vůbec poprvé.
Zní to možná jako přehnaně podrobné nimrání se v detailech, jež zaujme akorát pár formalistů. V rámci “bourneovek” jde ale o důležitý posun, který musíme zohlednit, kdykoli bychom chtěli tuto franšízu uceleně interpretovat. Původní trilogie totiž nebyla jen o zpětné rekonstrukci Bournovy pošramocené mysli, ale také o odkrývání obecnějších pravidel celé série. Když hrdina v závěru třetího dílu konečně potkává svého Svengaliho, dozvídá se od něj, že ve skutečnosti se do výcvikového programu přihlásil dobrovolně a sám. Útržkovité flashbacky ale současně ukazují, jaké úkoly musel každý zvláštní agent splnit. Slavná věta “Už nejsi David Webb, odteď jsi Jason Bourne,” padá poté, co hrdina na příkaz zastřelí neznámého člověka s černým pytlem na hlavě, aniž by věděl, jestli si smrt zaslouží, nebo ne. Nutnost jednat navzdory nedostatku informací je tím, co adepty definitivně mění na nelítostné zabijáky – tím, co se nachází v “srdci temnoty” ilegálních vládních programů bourneovské série. Současně ale princip informační absence stmeluje tyto filmy na mnohem univerzálnější rovině. Jason Bourne pak se svou amnézií není výjimečnou odchylkou jinak hladce fungujícího systému, ale naopak extrémním zhmotněním jeho základních příčin. Vypravěčské hry s několikanásobným zatajováním informací, stejně jako na hranu sledovatelnosti zesílený styl nejsou ani tak znázorněním vykolejené subjektivity hlavního hrdiny, ale vnějškovou manifestací dlouho jen podprahově tušených ideologických zákonitostí.
Pokud si úvodní trojice filmů vystačila s těmito obecnými, do sebe uzavřenými zákonitostmi, Jason Bourne je z tematického hlediska zřetelněji ukotvený v reálných událostech posledních let. Společně s touto proměnou přichází také větší důraz na samostatné uvažování postav, které původně kompaktní fikční svět štěpí na molekuly neposlušných atomů. Nejde tak jen o to, že postava Heather je v souladu s dnešními standardy hollywoodské produkce oproti své předchůdkyni Pamele Landy silnější ženskou figurou, ale že zároveň svou individualitou výrazně dotváří mozaiku vnitřně rozporného systému. NSA, CIA a další agentury, které máme sklon vnímat jako hrozivě nepřístupné, roboticky odtažité a nemilosrdně přesné orgány, se tak ve světle tohoto filmu jeví jako sice nebezpečné, ale v jádru nesouměrné instituce, nacházející se kdesi na pomezí kontaktně přímé, neskrývaně brutální staré školy a moderně uhlazeného, lstivého přístupu s lidskou tváří. Bourne si mezitím s nástupem nového pořádku tak úplně neví rady – je zvyklý hrát podle starých pravidel a dlouho mu trvá, než se adaptuje na ta nová. Plynulost, s jakou se tato transformace v bourneovské sérii odehrála, přitom může navozovat dojem, že vzniklo zbytečné pokračování s malou tvůrčí představivostí. Jason Bourne je však ukázkovým, byť nenápadným sequelem, kterému se daří udržet franšízu relevantní pro novou dekádu a počínat si u toho, jako by všechno, co mu předcházelo, nevyhnutelně vedlo právě sem.