Číst mezi řádky / Vadí – nevadí: Česká filmová cenzura v 60. letech

Přestože se šedesátým letům české kinematografie již věnovalo nemálo publikací, stále existují bílá místa na historické mapě, kolem kterých se točí spousta mýtů. Jednou z nich je i oblast filmové cenzury, která byla dosud chápána převážně jednostranně jako represivní síla omezující bezbranné filmaře. Tomuto pohledu se snažil Lukáš Skupa vyhnout. Proto z velké části opomíjí vzpomínky tvůrců a soustředí se na archivní materiály, které vyprodukoval tehdejší cenzurní aparát. Kniha tak není souborem absurdních historek o pomatených cenzorech, ale důslednou analýzou cenzurního systému v širších souvislostech. 

Cenzura jako systém

Autor vychází z konceptu tzv. new censorship, který mu umožňuje uchopit cenzuru jako komplexní mnohovrstevnatý systém, který se neobejde bez vnitřních rozporů. K filmům se v různých fázích výroby vyjadřovalo více orgánů, kromě Hlavní správy tiskového dohledu (HSTD, později přejmenované na Ústřední publikační správu) to byl též orgán na úrovni ministerstva vnitra a ideologická komise ÚV KSČ, která měla nejvyšší pravomoci. Za cenzurní orgány však lze označit i ty, které filmy schvalovaly uvnitř filmového průmyslu, tedy ředitele Filmového studia Barrandov, ředitele Československého filmu či vedoucí...