Duchové patriarchální minulosti / Krotitelé duchů

Dlouho před premiérou nového filmu Paula Feiga se dalo vytušit, že děsivější než duchové z fikčního světa Krotitelů duchů budou nenávistné reakce uživatelů sociálních sítí, odmítajících akceptovat čtveřici hereček v hlavních rolích. Hysterie vyvolaná rebootem jednoho z ikonických filmů reaganovské Ameriky, v němž se z party vědců díky volnému trhu stanou úspěšní podnikatelé a celonárodní hrdinové, sděluje mnoho (nepěkného) zejména o vyspělosti filmového publika. Podobně jako v případě adaptace erotického bestselleru Padesát odstínů šedi však šla stranou otázka, co film sděluje sám o sobě.

S genderovými stereotypy si pohrávali již původní Krotitelé duchů, kteří nabídli alternativu k testosteronovým svalovcům osmé dekády. Teprve internetoví diskutéři populární komedii proměnili v nedotknutelný symbol svých klukovských let. Feminizaci filmu pak vnímali, zdá se, jako útok na vlastní maskulinitu, potažmo jako znejišťující doklad toho, nakolik pružná genderová identita ve skutečnosti je. Obavy z inverzního užití jazyka „mužských“ filmů ve Feigových Krotitelích nejnápadněji naplňuje postava urostlého recepčního Kevina. S ohledem na svůj nízký intelekt není použitelný jinak než jako erotický objekt k naplnění (ženské) vizuální slasti, čímž film zdánlivě převrací sexistický stereotyp neschopné sekretářky. Představitel severského boha hromu a blesku Chris Hemsworth ovšem Feigovi podobně jako Jason Statham ve Špiónovi slouží coby zdroj gagů založených naopak na skálopevném mužském přesvědčení o vlastní kompetentnosti. Ženy ve Feigových filmech stejnou sebejistotou nevynikají. Nevěří samy sobě, protože nemají důvěru svého okolí. V podstatě celá zápletka Krotitelů duchů stojí na pochybování o tom, co hrdinky říkají a dělají.

Poukazují-li ženy na existenci duchů, jejich počínání je interpretováno jako snaha vydobýt si mediální pozornost. Zosobněním toho, jak paralyzující může být nedůvěra ve vaše epistemologické schopnosti, je ve filmu Erin. S nedůvěrou se potýká od dětství, kdy rodiče i spolužáky marně přesvědčovala, že ji straší duch zlé sousedky. Porozumění našla teprve u Abby, s jejíž podporou se poprvé odváží veřejně přihlásit k tomu, o čem musela podstatnou část svého života mlčet. Krotitelé duchů tak nabízejí archetypální feministický narativ o vymanění se z osidel patriarchátu, získání ztraceného sebevědomí a nabytí schopnosti mluvit o své zkušenosti. Odmítnutí řádu se ale neobejde bez následků. Za své přiznání je Erin vyloučena z univerzity a společně s trojicí parťaček se snaží realizovat mimo zapouzdřenou akademickou sféru. Teprve v závěru starosta New Yorku přistoupí na tajné financování krotitelek, které se tak oproti svým předchůdcům musejí spolehnout na podporu zvnějšku. Plné odpoutání se od zavedených struktur a suverénní vítězství „dívčí síly“ zatím zjevně není možné.

Podobnému ponížení jako čtveřice krotitelek musel v životě čelit i filmový zlosyn jménem Rowan, který se ovšem frustraci nahromaděnou za léta šikanování rozhodl obrátit proti společnosti. Když se ve druhé polovině vyprávění promění v ducha, který na sebe může vzít libovolnou podobu, můžeme ho číst jako zástupce záštiplných internetových diskutérů, rovněž dle libosti měnících svou virtuální identitu. Podle filmu jsou to právě zakomplexovaní sociopati jako Rowan, jejichž vinou musíme zas a znovu čelit duchům zdánlivě překonané minulosti. Není jistě náhoda, že duchové na sebe během akčního finále berou podobu puritánů, kteří upalovali čarodějnice, zlověstných mužů ve fracích a cylindrech nebo Strýčka Sama, zosobňujícího agresivní a destruktivní podstatu mužského principu. O místech někdejších masakrů nás navíc průběžně zpravuje amatérská historička Patty, která si coby Afroameričanka ještě bolestivěji než její kolegyně uvědomuje houževnatost některých předsudků.

Prvním paranormálním jevem, s nímž jsou hrdinky konfrontovány, je duch ženy ve viktoriánských šatech, kterou její otec před desítkami let zavřel do sklepa. Negativní důsledky tohoto aktu podmanění očividně přetrvaly do 21. století. Podobně lze jako komediálně nadsazenou a shovívavou připomínku zla napáchaného na marginalizovaných členech společnosti během staletí patriarchální nadvlády vnímat celý film.