Anime ve světě bez Mijazakiho / Kluk ve světě příšer
Přestože japonský animovaný film není v České republice neznámý, příliš často jej v tuzemských kinech nevídáme – od české premiéry Mijazakiho oscarového snímku Cesta do fantazie uplynulo už třináct let, a snad i to je jedním z důvodů, proč si mnozí domácí příznivci anime přejí, aby byl snímek Kluk ve světě příšer (Bakemono no ko, 2015) z dílny režiséra Mamoru Hosody přinejmenším takovou podívanou, na jakou jsme zvyklí u Studia Ghibli. Očekávání to nejsou zrovna skromná, ale zároveň ani neopodstatněná.
Hosoda je bezesporu zkušený animátor – podílel se mimo jiné na klasických seriálech jako Dragon Ball či Sailor Moon – a jako režisér má za sebou nejen úspěšnou adaptaci sci-fi románu Jasutaky Cucuie O dívce, která proskočila časem, ale také cenami ověnčené Summer Wars a Vlčí děti. I Kluk ve světě příšer už se dočkal několika prestižních ocenění včetně Ceny japonských filmových kritiků a ceny Japonské filmové akademie. Otázkou však zůstává, zda tyto pocty skutečně odráží kvality filmu, či zda po Mijazakiho odchodu Hosoda netěží z oslabené konkurence.
Odpověď je někde uprostřed. Kluk ve světě příšer, jehož hlavním hrdinou je osiřelý chlapec Ren, který se náhodou dostane do fantastického světa zvířecích bytostí a stane se učedníkem mocného, avšak vznětlivého Kumatecua, je bezesporu řemeslně zručně zvládnutým dílem, které pobaví, dojme i potěší dětského i dospělého diváka. Na druhou stranu však nenadchne ani neokouzlí natolik, aby ho divák toužil vidět znovu. Spíš v případě témat a zpracování vyvolá pocit jistého déjà vu. Pocit, který vyplývá z tvůrčí sázky na jistotu.
Snímku vévodí klasické motivy přátelství, rodinné soudržnosti a dítěte volícího mezi realitou a světem fantazie, který mu nabízí únik před smutkem, osaměním a temnotou vlastního srdce. Univerzální témata úspěšně zaberou u širokého spektra diváků, a to nejen v Japonsku, ale i v zahraničí. Podobná jistota však s sebou nese i nebezpečí, že film zabředne do klišovatosti, a přesně to se také stalo, protože i přes několik málo lehce překvapivých momentů je Kluk ve světě příšer až bolestně předvídatelný. Nejvíce tím utrpěl vztah mezi Renem a Kumatecuem, který je typickou ukázkou klasického modelu nesourodé dvojice, jež si i přes počáteční antagonismus postupně vypěstuje pevné přátelské pouto. K tomuto nevyhnutelnému závěru však dospějí skrze natolik konvenční situace, že jejich ztvrzené přátelství i Kumatecuova oběť nakonec působí téměř nuceně. Poněkud násilně může vyznít i neustále zdůrazňované poselství celého filmu, varující před nebezpečím plynoucím z temnoty a zloby skrývající se v každém z nás. Film se navíc okrajově dotýká i dalšího problému, který je v současné společnosti více než živý. Na láskyplném, leč rozhodně ne zcela otevřeném vztahu „příšery“ Iózena a jeho lidského syna je dobře patrné, jak popírání vlastní odlišnosti může vést nejen k nenávisti vůči sobě samému, ale i těm, kteří tuto odlišnost sdílejí.
Kluka ve světě příšer je tak možné popsat jako příjemnou podívanou. Občasné výkyvy kvality příběhu alespoň částečně vyvažuje dobře zvládnutá animace. Vizuální podoba postav sice není příliš nápaditá, pozadí, především záběry nočních tokijských ulic, je však provedeno precizně. Přechody mezi jednotlivými scénami působí téměř hravě, akce má spád a zejména závěrečný střet s velrybou patří mezi několik málo skutečně zapamatovatelných scén. Návrat japonského animovaného filmu do českých kin tak sice není triumfem, ale ani výrazným zklamáním. Čeští příznivci japonské animace mohou hledět do budoucna s mírným optimismem – jednou to jistě přijde.