Olivier Assayas vs. Cristian Mungiu / Francouzská hladkost vs. rumunská tíha
O cenu za režii se letos na festivalu v Cannes podělili dva filmaři – Cristian Mungiu za rodinné drama Zkouška dospělosti a Olivier Assayas za metafyzický thriller Personal Shopper. Jeden od druhého by snad filmy nemohly být odlišnější. Spojují je snad jen hlavní hrdinové v osobní krizi, které kamera nepouští celou dobu ze záběru. Zatímco Mungiu „povinně“, s lehce akademickým stylem rozšiřuje sérii rumunské nové vlny, Assayas zpracovává různé reference svého dosavadního eklektického díla – duchařský rozměr Irmy Vep, melancholii Letních hodin, i internetový thriller Demonlover – a tvoří působivý kinematografický hybrid.
Příběh Zkoušky dospělosti, k níž si opět Mungiu napsal i scénář, je příznačně pro Mungiovu tvorbu sevřený. Soustředí se na pár dnů ze života maloměstského doktora, čtyřicátníka Romea, který zasáhne nepříjemný incident. Den před maturitou napadl jeho dceru útočník před školou. Událost spouští lavinu. Romeo chce, aby šla dcera studovat do Anglie, ale k tomu potřebuje dobré výsledky u maturity. Dcera se necítí dobře, ale maturitu nejde posunout. Romeo se tak uchyluje k malé každodenní korupci a záhy začíná být jasné, že tak funguje celá společnost.
Téma korupce není v rumunských filmech nijak výjimečné. Mungiu k němu ale přistupuje mikroskopicky, přes detailně nahlížené jednotlivce a teprve pak jej váže k celospolečenské praxi. Dlouhé, dějově lineární sekvence svírají vyprávění, ale zároveň jej Mungiu neustále rozšiřuje o každodenní drobné, ale určující fakty Romeova života.
Postupně se tak dovídáme, že Romeo sice ještě bydlí se ženou, ale spí na gauči, má milenku – učitelku ze školy, kam chodí dcera –, je váženým občanem, který může „leccos zařídit“. Na policii potkává známého, který mu radí, že by dceři mohl pomoci přes starostu, jemuž by výměnou nařídil operaci. Romeo nejdřív váhá, ale pak se zaplétá do korupčních intrik, protože dobro dětí omlouvá vše. Chování Romea je přitom pochopitelné a univerzální. Nic tak strašného přece nedělá, chce jen, aby dcera měla šanci. Jenže o to právě jde, existuje něco jako dobrá korupce?
Mungiu pokračuje tematicky i esteticky v tradici rumunské nové vlny. Znovu pracuje s reálným místem – hlavně s interiéry bytů, kdy téměř nehybná kamera pozoruje hrdiny v nekončícím toku autentických dialogů a vcházející do záběrů a z nich vycházející – a časem – vyprávění buduje během několika dnů. Pouze párkrát děj vyvede na ulici, ale kamera i nadále udržuje sevřený pohled, který neotevírá vizuální pole. Navozuje tak pocit klaustrofobie, který Mungiu předkládá i jako metaforu uzavřenosti současné rumunské společnosti na periferii dění – jako místo, které nenabízí mnoho alternativ. Včetně volby mezi morálním a amorálním.
Hrdina si totiž je amorality svého chování vědom. Což vyvolává řadu otázek, etických i společenských. Hrdina například vytěsňuje, že je pro dceru vzorem a popírá hodnoty, v nichž ji vychovával. Současně je sám konfrontovaný s tím, že vede paralelní životy. Situace se obrací a dítě se stává příkladem pro rodiče. Jak podotýká sám Mungiu, film zachycuje jeden životní moment, člověka za polovinou života, který všechna důležitá rozhodnutí už udělal a teď se musí potýkat s jejich důsledky. Romeova snaha bránit za každou cenu vysněnou představu odchodu dcery z Rumunska jako by odrážela životní pocit jedné generace Rumunů: těch, kteří před revolucí i po ní zůstali a nemají pocit, že se jim podařilo cokoliv změnit.
Zkouška dospělosti nemá sílu 4 měsíců, 3 týdnů a 2 dnů (2007) ani předchozího Mungiova filmu Na druhé straně kopců (2012).V prvním nepojmenovával a nevysvětloval nic, pouze ukazoval a rozšiřoval hloubku pokřivení komunistického systému, ve druhém se mu ještě dařilo udržet ambivalenci vyprávění jako sled nejednoznačných okolností a složitých lidských rozhodnutí a činů s tragickými důsledky bez hledání viníků. Naproti tomu ve svém posledním filmu nejenže v závěru pohodlně rozpouští linky korupce, ale uchyluje se i k významovým zkratkám, aby do vyprávění vměstnal co nejvíc postav a motivů. A s nimi také klišé (vyšetřující policisté, trpící milenka, žena).
Odtud výše zmíněný akademismus Zkoušky dospělosti – je filmem příliš mechanicky vymyšleným. Vše se musí Romeovi v jeho světě hroutit a komplikovat najednou. Mungiu navíc moralizuje a poučuje. Dcera od Romea v jedné scéně žádá, aby řekl mámě o milence. V jiné Romeo napomíná syna jeho milenky zapleteného v konfliktu na hřišti. Syn se ho obratem řečnicky ptá: a jak se mám chovat? Jimými slovy, Mungiu stále ještě natáčí společenskou introspekci, ale už s jasným diktátem, co je dobré a co zlé.
Společnost a sociální rozměr naopak zcela nezajímají Oliviera Assayase. Ukazuje svou hrdinku uzavřenou v jejím prostředí, v její náladě. Mladá Američanka v Paříži Maureen čeká na znamení od svého nedávno zesnulého bratra-dvojčete. Zároveň si vydělává na živobytí tím, že pracuje jako osobní asistentka celebrity, nakupuje pro ni od návrhářů exkluzivní oblečení. Assayas opět sleduje svou postavu v její enigmatické osamělosti, na niž se dívá s lehkostí, ale zároveň snovou pomalostí. Kamera se opájí sledováním herečky Kristen Stewart – ať jede na skútru Paříží, vybírá luxusní oblečení nebo jen posílá textové zprávy při jízdě vlakem – stejně jako zálibně, hladce klouže po jejím okolí, krásných opuštěných domech, pařížských ulicích... Francouzská překultivovanost, která v dřívějších Assayasových filmech iritovala, zhmotňuje ve vizuální rovině jedno z hlavních témat filmu: povrchnost.
Assayas splétá několik příběhů a žánrů. „Duchařský“ horor o kontaktu se zásvětím (atmosféra, počítačová ektoplazma i fyzicky přítomný duch) koexistuje s existenciálním dramatem osamělé hrdinky ve velkoměstě, s krimi a příběhem o krizi moderní identity.
Všechny čtyři žánrové vrstvy se rozostřeně napájejí navzájem. Žánrový pelmel ale není znakem tvůrčí bezradnosti. Máv sobě potenciál k vytvoření jednoho kinematografického prostoru, v němž se v sobě jednotlivé vrstvy odrážejí, prorůstají se i komentují navzájem – umocňují se i relativizují současně. Assayas v něm hledá nový tvar a nové možnosti portrétování moderního člověka. Staré (duchařské seance z 19. století) tu splývá s novým (všudypřítomný internet), čekání na ducha v prázdném domě se překrývá s anonymní virtuální hrou na iPhone. Cílem lidské existence je hledání rychlého naplnění, instantních odpovědí a stimulace. Zároveň snímek odhaluje emoce skryté pod nánosem takového rychlého naplnění – touha po něčem silném, kontaktu s bratrem, vkročení do cizí identity, jakkoliv překročit sám sebe a svůj vlastní strach.
Personal Shopper je tak možné označit za Assayasův experiment. Experimentální forma je doslova tematizovaná v druhé, dvacetiminutové části snímku, která se odehrává prostřednictvím výměny textových zpráv během hrdinčiny cesty do Londýna. Maureen začíná dostávat tajemné SMS a pomalu se nechává vtahovat do hry s neznámým autorem zpráv. V záběru se na obrazovce telefonu ukazují nové a nové zprávy, které se perou o prostor s Maureeiným přesouváním se v čase a prostoru. Výměna textových zpráv tvoří i nejnapínavější scénu filmu, kdy nečekaně účinně navozuje pocit, že je Maureen v bezprostředním nebezpečí.
Thrillerová vrstva Assayasovi slouží i ke komentáři mentálního stavu člověka závislého na technologiích. Závislost ukazuje bezmála jako fyzickou (hororovou) proměnu – iPhone je prodlouženou částí těla. Srostlost s technologiemi ale vidí jako cosi děsivého i poetického zároveň. Nepodrobuje ji intelektuální kritice.
Maureen se od telefonu neodlučuje. Nejenže obtížně komunikuje s reálnými lidmi a virtuálně se vyjadřuje o poznání svobodněji, ale neustále překlikává z jednoho světa do druhého. Žije v iluzi, že může ovládat oba prostory současně. Že je možné prostupovat světy a nacházet okamžité uspokojení. Dozvídá se například, že i Victor Hugo experimentoval s duchařskými seancemi, a hned využívá nalezené informace ke kontaktu s bratrem.
Informace a nekončící impulzy jsou stále na dosah ruky a vytvářejí pocit, že někam vedou, že mají smysl. Nicméně Personal Shopper ukazuje, že se ve virtuálním světě jen těžko buduje cokoliv trvalého. Iluzorní čekání na znamení od bratra – z dalšího „jiného“ světa – je součástí takové představy.