Komunikace jako terapie. LOL. Ha ha / Mumblecore

„Realismus“ patří k pojmům, na něž by měl filmový kritik či teoretik automaticky hledět s alespoň minimální podezřívavostí. Nazveme-li totiž nějaký snímek realistickým, implicitně tím tvrdíme, že zobrazuje skutečnost již známou, a tudíž „padělanou“, jak by řekl William James./1 I díla zaměřená na žitou každodennost mají realitu především objevovat či spoluutvářet, proto bychom v nich měli hledat nové formy zkušenosti, a ne věrnou nápodobu. S estetickým realismem, konkrétně s termíny jako „hyperrealismus“ či „neo-neorealismus“, bývají často spojovány také filmy amerického hnutí „mumblecore“. Někdy o nich novináři dokonce píší jako o „filmech, které mají odvahu ukázat život takový, jaký doopravdy je“./2 Význam skupiny snímků, která se vydělila na začátku 21. století z americké nezávislé scény, ovšem tkví v něčem trochu jiném. Tvůrci mumblecore snímků nebyli tak naivní, aby věřili v mimesis. Snažili se především nastolit problém komunikace v digitálním věku. Východiskem z pasti simulací mělo být takové pojetí interakce, jež by zohlednilo zkraty a zámlky spjaté s dorozumíváním. Moderní technologie přitom nebyly předmětem moralistního opovržení, ale paradoxním prostředkem k obnovení víry ve sdílenou intimitu.

DIY (est)etika

Název...