Úvod: filmové dědictví
Ačkoliv se poslední téma letošního roku váže k bližší i vzdálenější historii kinematografie, jde o téma aktuální, které bude postupem času aktuální stále více. Film je ze své materiální podstaty odsouzen k zániku a celý koncept filmového dědictví směřuje právě k této bytostné pomíjivosti a ke snahám se s ní vypořádat.
O průběhu a výsledcích těchto snah se sice hovoří v čím dál větší míře, avšak v představách širší veřejnosti zůstává filmové dědictví spíše abstraktním pojmem, chápaným zjednodušeně nebo dokonce zkresleně. Zaměříme-li se jen na české prostředí, stačí vzpomenout na některé reakce k nedávnému sporu o ponechání, či odstranění chlupu z kamerové okeničky během digitálního restaurování Ostře sledovaných vlaků.
I to je důvod, proč se obšírněji zabývat problematikou uchovávání a restaurování filmových materiálů, zamýšlet se nad úlohou archivů nebo diskutovat o zpřístupňování filmového dědictví, spjatého s digitalizací. V úvahách o filmovém dědictví lze však zajít ještě hlouběji – můžeme se například ptát, jakým způsobem zmiňované procesy přispívají k utváření nových filmových kánonů či dokonce k přepisování dějin kinematografie. Podobné otázky byly reflektovány ještě před vydáním tematického čísla na mezinárodním workshopu Cinepuru, z něhož také čerpají některé z následujících textů. Zatímco první polovina tématu se vztahuje k českému prostředí, pro druhou část byli osloveni odborníci ze zahraničních institucí, kteří pro Cinepur připravili reflexi fenoménu filmového dědictví ve svých domovských státech.
Úvodní příspěvek Terezy Frodlové dává nahlédnout do zákulisí restaurování – detailněji poodhaluje praxi nakládání s rozličnými verzemi filmu, jež jsou kinematografii vlastní už od samých počátků. Text Lucie Česálkové naopak reflektuje situaci domácího filmového dědictví zvenčí – upozorňuje na překážky, které komplikují možnost soustavnějšího digitálního restaurování jiných než celovečerních hraných snímků. Celkovou rekapitulaci stavu digitálního restaurování v českém prostředí pak poskytuje rozhovor s ředitelem Národního filmového archivu Michalem Bregantem, jenž se vyjadřuje mimo jiné i k výše zmiňované „kauze chlupu“. Po textu Jiřího Blažka, který shrnuje workshop Cinepuru, následují články zahraničních autorů. Trond Lundemo nabízí na pozadí fungování filmové cenzury ve Švédsku úvahu o vztazích archivu a cenzury. Tadeusz Kowalski a Eszter Fazekas seznamují s dlouhodobějším vývojem přístupů k filmovému dědictví v polském a maďarském filmovém archivu, přičemž se plně neshodují například v záležitosti vytváření filmových kánonů, které by měly určovat systém restaurátorské činnosti. Jak je patrné nejen z jejich příspěvků, debaty o obecných strategiích i konkrétních volbách uskutečňovaných při péči o filmové dědictví nadále pokračují.
[foto: Ostře sledované vlaky, r. Jiří Menzel, Československo, 1966]