Racionální volba, nebo náhoda? / Historie a současnost filmové digitalizace v Polsku
Filmový archiv je zvláštním typem instituce zaměřující se na věčnost. Dokážeme sice s jistotou říct, kdy byl založen, ale podstatně obtížnější je určit, kdy nebo dokonce zda vůbec naplní své poslání či cíle. Zároveň se jedná o instituci, která se od jiných typů archivů liší. Archivy písemných dokumentů se mohou již po staletí spoléhat na jednu technologii – i přes postupný rozvoj tiskařských metod dodnes uchovávají obrazy a texty v podobě listů papíru. Stejně tak národní knihovny schraňují převážně originály tištěných dokumentů či rukopisů na papíře, který se osvědčil coby poměrně trvanlivý materiál. Podobné uchovávání originálního filmového materiálu je však prakticky nemožné. Nejstarší záznamy na nitrátovém filmovém pásu mají trvanlivost přibližně sto let, pakliže byly skladovány ve vhodných podmínkách.
Proces jejich postupné degradace ovšem zastavit nelze. Dříve či později započne fáze destrukce emulze a materiál se ve výsledku promění v prach. I kdybychom v tomto případě dokázali životnost originálů prodloužit, nemělo by to valnou cenu, neboť jejich obsah by byl prakticky nečitelný. Neexistují navíc kina, v nichž by se daly promítat nitrátové kopie, jejichž exploataci znemožňují výbušné vlastnosti daného typu materiálu.
Konzervace nejstarších materiálů formou kopírování a digitalizace je nicméně nezbytná a její kořeny nalezneme v 70. letech minulého století. Tou dobou započal v řadě zemí včetně Polska převod obsahu nitrátových pásů na nehořlavé acetátní kopie. Samotný průběh tohoto procesu však způsobil obrovské škody – především proto, že po pořízení kopie docházelo ke zničení (často spálení) originálu. Acetátní kopie původních nosičů se bohužel vyznačovaly i nízkou kvalitou – tehdejší technologie v porovnání s těmi dnešními neumožňovaly výrobu vysoce kvalitních kopií. Díky odhodlání archivních expertů se však část sbírky hraných a dokumentárních filmů podařilo zachránit před zničením.
Sbírka nejstarších filmových materiálů, spravovaná Národním filmovým archivem ve Varšavě (Filmoteka Narodowa), je z mnoha důvodů jedinečná. Podle odborníků na dějiny polské kinematografie se dochovalo méně než 15% němých a 60% raných zvukových filmů,/1 což bylo zapříčiněno několika faktory. Zaprvé šlo o nedostatečné povědomí o nutnosti archivování filmů v počátcích kinematografie. Filmy se vytěžovaly co nejdéle a jakmile se blížil konec jejich životnosti, z emulze se důkladně sesbíraly jakékoli zbytky stříbra. Paradoxně to byl Polák Bolesław Matuszewski, který jako jeden z prvních poukázal na sklonku 19. století na dokumentační význam filmového záznamu a navrhoval zřízení míst k jeho ukládání, tedy filmových archivů./2 Dalším faktorem byly například bouřlivé historické události, které se odehrávaly na území Polska: první světová válka, polsko-sovětská válka v letech 1919–1920 nebo série tří povstání v Horním Slezsku.
Spolu s rozvojem polského filmového průmyslu a nástupem zvukového filmu rostlo také povědomí o významu archivace filmů, přičemž stále vyšší obliba kina vedla k jejich delšímu využití. Druhá světová válka však tento rozvoj zastavila. Polská kinematografie byla oslabena, filmové kopie byly ničeny nebo skončily v zahraničí. Téměř všechna studia navíc patřila židovským majitelům, které zavraždili nacisté. Výše zmiňované události měly negativní vliv na uchování filmového dědictví, a například současná sbírka filmových děl z němé éry je tak spíše dílem náhody a některých příznivých okolností.
Péče o filmové dědictví versus zisk
Národní filmový archiv byl založen v červnu 1955 a zpočátku spravoval pouze omezený počet nejstarších filmových děl. Jeho vznik nicméně odpovídal tehdejším snahám rozšířit archivní sbírky. Postupně se podařilo získat zpět řadu filmových titulů, včetně kopií od soukromých sběratelů z celého světa. Změna politického systému po druhé světové válce ovšem nepřála zvláštní péči o filmové dědictví, a už vůbec ne konzervaci snímků vzniklých v době „kapitalistického“ či „buržoazního“ Polska. Komunistický režim naopak usiloval o zpřetrhání vazeb s kulturními tradicemi a úspěchy meziválečného období. Mladí režiséři z první poválečné generace navíc často vyjadřovali neúctu či dokonce pohrdání meziválečnou kinematografií, která se jim zdála příliš komerční, populární, nevkusná, nedostatečně ambiciózní a jako taková si nezasluhovala žádnou pozornost. Jednalo se o mylný přístup, který nijak nepomáhal záchraně filmového dědictví 20. let.
Když už se podařilo získat finanční zdroje potřebné k restaurování a digitalizaci sbírky, přednost dostala starší díla. I toto rozhodnutí však zpětně působí značně kontroverzně. Podle pravidla „first in – first out“, které se mezi některými archiváři těšilo oblibě, se ze všeho nejdříve restaurovala nejstarší díla nebo vlivem působení času potenciálně nejohroženější filmové kopie. Taková strategie nicméně nemusí být vždy správná. Část nitrátové sbírky, zvlášť řádně skladované kopie, je v porovnání s daleko mladšími snímky z 60. let v dobrém stavu. Například specifické vlastnosti prvních barevných filmů spolu s nedostatkem jejich ošetřování způsobily značné mechanické a fyzikálně-chemické škody, vedoucí k barevné degradaci. V těchto případech je zásah restaurátorů v rámci digitalizace nezbytný.
Aktuálním kritériem pro výběr filmů určených k restaurování a digitalizaci je míra poškození materiálu, která již nemusí nutně souviset se stářím filmu. Při uplatňování takového přístupu jsou však překážkou praktické mechanismy a pravidla financování. Prostředky totiž nebývají určeny na vytipované archivační projekty, včetně konverze analogového materiálu do digitálního formátu. Důležitou podmínkou pro získání podpory je prezentace celistvé sbírky, která se bude restaurovat. Je ovšem obtížné dosáhnout celistvosti, pokud výběr děl probíhá na základě vyhodnocení mechanického poškození a působení fyzikálně-chemických procesů, vztahující se na sbírky z různých období kinematografie.
V praxi se pak objevuje ještě další kritérium pro volbu filmů k restaurování a digitalizaci. Jde o výsledek intenzivního lobbování vlastníků autorských práv, kteří projevují zájem o uchování vlastních děl. Proto byl předložen návrh na digitalizaci „sbírky mistrovských děl”, tedy filmů vybraných více či méně subjektivně z hlediska významu jednotlivých tvůrců. Ačkoliv lze tento přístup na jednu stranu pochopit, z pozice filmových archivů jej není možné přijmout bez výhrad. Argumentem pro podporu tohoto přístupu je přesvědčení, že dané snímky mají svou komerční hodnotu a po digitalizaci a remasterování je opět čeká velký divácký ohlas. Tento přístup však archivy mohou jen stěží akceptovat, neboť jejich role nespočívá v tomto typu posuzování sbírek nebo v určování, čím některá díla vynikají nad jinými. Jejich úkolem je dlouhodobé uchování a zprostředkování filmového dědictví veřejnosti. Navíc ani definice „mistrovského díla“ není zcela jasná a ve filmových dějinách najdeme mnoho příkladů, kdy se zapomenutí autoři opět postupně dostali do obecného povědomí a jejich dílo znovu začalo budit nečekaný zájem. I přes svůj výskyt v digitalizační praxi není tato strategie jedinou a převládající.
Národní filmový archiv tedy musí při digitalizaci filmů uplatňovat různá kritéria a pravidla, z nichž teprve vyplynou finální volby. Do značné míry záleží na tom, kdo je iniciátorem daného projektu – zda jde o veřejný, či soukromý subjekt, zda práva vlastní archiv, nebo soukromá osoba, nebo jde o obchodníka, jehož ze všeho nejvíce zajímá zisk.
Autor je ředitelem polského Národního filmového archivu.
Poznámky:
1/ Stepan, Kamil (2008): Filmowi detektywi. In: Kino Okresu Wielkiego Niemowy. Część pierwsza. Początki, Warszawa: Filmoteka Narodowa, s. 83.
2/ V roce 1898 vydal Matuszewski v Paříži dvě významné publikace – Une nouvelle source de l’histoire (New Source of History) a La photographie animée, ce qu'elle est, ce qu'elle doit etre (Animated Photography, What It Is, What It Should Be) – které jsou považovány za průkopnické práce filmového archivnictví.
[foto: Pan Tadeusz, r. Ryszard Ordynski, Polsko, 1928]