Obrazy k neuvěření / Dheepan
Je trochu paradoxní, že letošní Zlatou palmu – stereotypně považovanou za nejprestižnější ocenění, jehož lze v rámci autorské kinematografie dosáhnout – získal právě Dheepan. V Audiardově tvorbě se totiž jen těžko dají nalézt a rozpoznat opakující se stylistické prvky; nelze ji popsat pomocí tradičního aparátu „režisérského rukopisu“ a „formálních idiosynkrazií“. Napříč jeho jednotlivými filmy se mění převažující formát i délka záběrů, škála barevnosti i tempo střihu: detaily, jež hrají zásadní roli ve snímku Čti mi ze rtů, takřka úplně schází v Tlukotu mého srdce, monotónní tok dlouhých, pastelových a ve své studené ošklivosti mnohdy monochromatických záběrů Proroka vystřídal režisér ve svém následujícím snímku Na dřeň tříští oslnivých a oslnivě barevných sekvencí.
Někdy pracuje Audiard s neherci nebo objevuje nové tváře, jindy role v jeho filmech ztvárňují superhvězdy jako Vincent Cassel, Marion Cotillard či Jean-Louis Trintignant. Občas svá dramata, v nichž využívá schémata žánrové kinematografie, doprovází inscenovanými pseudo-dokumentárními záběry.
Zatímco ve stylu Jacquese Audiarda lze jen stěží identifikovat nějaký opakující se invariant, úplně jiná situace nastává při pohledu na témata, která si francouzský režisér vybírá ke zpracování. I v Dheepanovi, kterého tvůrce podle svých vlastních slov natočil v touze zachytit, kdo jsou „ti snědí lidé, kteří vám v okolí Notre-Dame budou špatnou francouzštinou nabízet růže, selfie-tyče a plastové bublifuky“, v drobných obměnách vrací dva dominantní motivy Audiardových filmů – za prvé identita postav odhalovaná jako (vědomě či nevědomě) vylhaná konstrukce a za druhé stížená možnost dorozumění. Narozdíl od Alberta Dehousse ve Falešném hrdinovi, který svůj úspěšný život založil na důsledném prožívání vlastních lží a přesvědčení, že „nejkrásnější osudy jsou ty, které si vymyslíme“, je nucen titulní hrdina Audiardova posledního snímku čelit mnohem nemilosrdnějším vyhlídkám: pokud si bývalý velitel guerillové jednotky tamilských tygrů nový osud nevymyslí, čeká jej s blížící se porážkou několikaletého povstání smrt. Dheepan proto musí během svého útěku ze Srí Lanky do relativního bezpečí ve Francii – s falešným pasem, falešnou manželkou i falešnou dcerou – hrát několik rolí najednou. Společně se svou „rodinou“ je nucen předstírat, že je perzekvovaným disidentem, milujícím otcem, vděčným imigrantem, oddaným manželem a nenápadným údržbářem, který si přeje pouze to, aby si jej nikdo nevšímal.
Že takřka ze všech svých životně důležitých rolích postupně „vypadává“, vyplývá především z toho, že dostatečně dobře neovládá jazyky a idiomatická gesta, která jeho nové charaktery vyžadují. Dheepan zůstává pro úřady, bývalé spolubojovníky i nové sousedy nepříjemně na očích kvůli své neschopnosti dostatečně plynule „konverzovat“. Jen úspěšně navazující znakové výměny totiž dokáží překrývat rozdíly a kamuflovat odlišnosti – ten, kdo s ostatními mluví, už náhle není vnímán jako „ten jiný“, už nevyčnívá.
I v tom zapadá hrdina Audiardova posledního filmu do tradičního portfolia režisérových postav často postižených jinakostí a neschopností rozmlouvat se svým okolím. Pro neslyšící Carlu a kriminálem stigmatizovaného Paula ze snímku Čti mi ze rtů nepředstavují slova příležitost ke kontaktu se světem, ale hutnou, neproniknutelnou překážku, kterou musí překonávat pomocí pohledů a dotyků. Kolaps komunikace determinuje i situaci gangstera, který se touží (a zároveň nedokáže) vyjadřovat hudbou ve filmu Tlukot mého srdce se zastavil, či Malika, který se v Prorokovi potácí mezi gramotností a negramotností, korsickým dialektem, vězeňským argotem a arabštinou. Zatímco v Audiardově dřívější tvorbě selhávající slova nahrazovaly různorodé, ale vždy intimní a více či méně láskyplné pohyby a dotyky (od úderů prstů do kláves klavíru až po polibky, tanec nebo sex) v Dheepanovi je problematický jazyk válcován daleko přímočařejším a depresivnějším médiem – tím, co tamilskému běženci, jehož francouzský exil zbavil hlasu, slov i důstojnosti, navrátí respekt i aktivní pozici svobodné bytosti, je násilí. Zabíjení má zjevně univerzálně srozumitelnou povahu.
Kolabujícím znakům, které zabraňují komunikaci a vytlačují ty, kdo do ní nemohou vstoupit, na okraj, však v Dheepanovi nejsou vystaveny jen postavy, ale i diváci. Způsob snímání i střihu Audiardova filmu vytváří z jeho obrazů neprůhledný labyrint kódů, které lze jen stěží dešifrovat. Dheepan připomíná zvláštní mix několika různých snímků, jež se překrývají, aniž by se kdy prolnuly – kaleidoskop střepů, z nichž jako by každý odkazoval k jinému tvaru. Audiard mezi jednotlivými scénami zlomyslně (a od začátku až do konce filmu nepředvídatelně) střídá tempo, žánry i způsob svícení. Mísí se tu gangsterka a sociální drama, paneláková dystopie s mystikou džungle a „tropických nemocí“, aktuální politický komentář i z historického času vytržené ohledávání po lásce toužících těl...
Nikdy tak nelze dopředu odhadnout, v jakém modu bude reprezentována realita v následující sekvenci (zda jako „dardenneovské“ sociální drama, jako mystérium ve stylu Apichatponga Weerasethakula, jako „cantetovská“ analýza institucí či jako z ruky snímaný akční film). Každý záběr v tomto bludišti obrazů něco připomíná; každou scénu jako by obalovaly a Dheepan tak tvořila série izolovaných citátů, které vysílají inspirativní energii nezávisle na kontextu. Výpovědi, které lze řadit vedle sebe, ale nikoli číst zároveň.
Tento přerývavý „tlukot“, v jehož roztržitém tempu se Audiardův film odvíjí, však dokonale koresponduje se způsobem, jakým se projevují jeho hrdinové. Dheepanovy proměny se zdají být sice motivované a odůvodněné, ale i tak působí zcela neuvěřitelně – jako další a další masky, které je třeba v průběhu představení vystřídat, ale které nikdy dokonale nesplynou s tváří, jež se pod nimi skrývá. Kombinace přerodů, kterou nehybný obličej Jesuthasana Antonythasana v titulní roli projde – z respektovaného vojáka v ustrašeného migranta a z nejistého slabocha v chladnokrevné vraždící monstrum –, je absurdní zcela záměrně. Dokládá to i ironický dovětek Audiardova filmu, v němž po emocionálním i dramatickém vrcholu celého snímku, kdy se hrdina střetne s celým drogovým gangem francouzských Arabů (a zdánlivě při tom zahyne), objeví Dheepanova tvář v nové scenérii, nové konstelaci a nové roli. Depresivní Paříž vystřídá sluncem zalité londýnské předměstí, chudobu středostavovská idyla a němou osamělost rodinná harmonie uvnitř početné komunity bezstarostně rozmlouvajících srílanských vystěhovalců. Namísto happyendu však závěrečná scéna nabízí divákům jen trpké sebepoznání. Po zhlédnutých desítkách předchozích minut je zřejmé, že to, co se ve skutečnosti skrývá pod touto finální maskou šťastného multikulturního soužití, nebudeme nikdy schopni zahlédnout.
Dheepan představuje svérázný pokus (který Audiard už střídměji a úspěšněji realizoval v Prorokovi) přetavit fascinaci žánrovou kinematografií v sociální a mediální kritiku. Francouzský režisér nevyužívá rámec kriminálního dramatu a akčního filmu k tomu, aby například jako Nicolas Winding Refn nebo Denis Villeneuve vytvořil něco jako autorskou verzi „viscerální“ kinematografie založené na kumulování fyzických atrakcí a rozkoší. Audiard zdánlivě nepatřičnou kombinací žánrových postupů a artových zápletek ve všech svých dílech upozorňuje na to, že autenticita nemá ve filmu ani v životě místo, že realitu je možné reprezentovat a chápat vždy jen prostřednictvím předem připravených šablon, které příliš chaotický svět a příliš komplikované bytosti, jež jej obývají, zpracují do přehledných, iluzorních a snadno manipulovatelných konfigurací.
V případě Dheepana je takový postup dvojsečný. Na jedné straně sice Audiardovi umožňuje odhalovat nutně zkreslený postoj Evropanů, kteří uprchlíky a jejich osudy budou ustavičně vnímat (a přehlížet) prizmatem vlastních pojmů, norem a klišé; zároveň však s sebou nese pachuť alibismu. Nelze-li pod masku „snědých prodejců růží“ ve skutečnosti proniknout, proč bychom se o to měli vůbec snažit? Depresivní vyznění Audiardova snímku tak dost možná nevyplývá jen ze struktury vyprávění o muži bez vlastní řeči a vlastní identity, ale i z podoby kinematografických obrazů, které už předem rezignovaly na snahu zachytit něco, co slovy nelze vyjádřit.