Nostalgie po ztracené dominantě / Muž na laně
Existuje řada filmů, které se přímo vyrovnávají s teroristickými útoky na dvě věže Světového obchodního centra (WTC). Daleko podnětnější reflexi této události ale můžeme najít ve snímcích, které ji a priori netematizují. V roce 2007 natočil britský režisér James Marsh pozoruhodný příspěvek k danému tématu, dokument Muž na laně. Příběh provazochodce Philippa Petita, který se v létě 1974 několikrát prošel po laně nataženém mezi dvěma věžemi ve výšce 417m bez jakéhokoliv bezpečnostního jištění je jistě fascinující, ale bez zářijových událostí roku 2001 by pravděpodobně stále čekal na zpracování. A pokud by přece jen spatřil světlo světa, jistě by se tak stalo v dosti odlišném stylu, než nabízí Marshovo pojetí i aktuální verze režiséra Roberta Zemeckise.
Hlavní rozdíl mezi britským dokumentem a Zemeckisovým snímkem avizuje už samotný název. Zatímco osm let starý film se jmenuje Muž na laně (Man on Wire), původní distribuční titul amerického díla zní The Walk – chůze. V tomto gestu se odráží odlišný naturel obou filmů a zdaleka nejde o předvídatelné kontrasty. Ačkoliv dřívější Muž na laně spadá pod označení dokument, jde ve finále o mnohem performativnější dílo než Zemeckisova podívaná ve 3D. Tuto hravou lehkonohost Marshovu filmu propůjčuje samotný Philippe Petit, jemuž se coby zářícímu epicentru podřizují životy ostatních, režisérovy záměry i výsledný filmový tvar. Jeho expresivní, skoro až histrionské podání událostí podporují stylizované záběry (stínohra, kukátko); kombinace obojího upomíná spíš na žánrové konvence heist filmů než na věrné zpodobení reality. Muž na laně roku 2008 tak zůstává rozkročený mezi precizní rekonstrukcí historicky jedinečného okamžiku a neustále těkající one-man show.
Naopak The Walk napíná veškerou energii ke zprostředkování přímého fyzického prožitku nahoře na laně. K tomu tvůrcům slouží 3D technologie spolu se záběry, které ustavují těsný vztah provazochodce a jeho newyorského jeviště. Přestože dřívější dokument slouží současnému Muži na laně jako výrazný inspirační zdroj – co do přiznané hravosti stylu, pojetí vzpomínkových sekvencí i centralizace hlavního protagonisty – přece jen nový snímek využívá každé příležitosti, aby ustanovil hmatatelný, skoro až pulzující vztah mezi Petitem a věžemi WTC. Možnost ukázat hrdinu na laně tady a teď, nejen jako zprostředkovanou vzpomínku prostřednictvím fotografií a emotivních promluv, Zemeckisův film notně využívá. Skoro se zdá, jakoby příležitost k plastickému vykreslení chvilkového bytí v prostoru mezi věžemi představovala hlavní impuls pro vznik celého díla; tak centrální, propracovaná a opojně působivá je centrální provazochodecká scéna. Série záběrů, v nichž se střídají fluidní pohledy dolů i vzhůru do oblak, panoramické jízdy a detaily mapující hrdinův soustředěný i extatický výraz nabízí totální prožitek, který Marshův dokument nemohl a ani nechtěl zprostředkovat.
Druhý příběh, strukturující oba filmy stejnou měrou, pak nostalgicky vypráví o WTC, aniž by bral v potaz jejich drastický zánik. Zemeckisovo pojetí nabízí v tomto ohledu přímočařejší oslavu zmizelého panorama NYC. Aktuální Muž na laně sice rovněž centralizuje postavu Philippa Petita v podání Josepha Gordona-Levitta, avšak ten sděluje příběh publiku, stojíc nahoře na pochodni sochy Svobody s výhledem na dvojčata v záběru. Dvě narativní linie tak dostávají v The Walk konkrétní viditelnou podobu (pohled na WTC v západu slunce také celý film příznačně uzavírá), zatímco v dřívější verzi nostalgie ztracené dominanty pouze tušeně tepala v pozadí. Existují ale i skrytější paralely mezi Petitovou odvážnou akcí a osudným zářijovým dnem. Přípravy na přechod mezi věžemi někteří recenzenti vidí jako tajnou, skoro teroristickou operaci; v důsledku však oba WTC definující momenty spojuje fakt zpětného úderu reality. V obou případech máme co do činění s okamžiky, kdy skutečnost překonává sebeodvážnější fikci. Autentické výjevy sesouvajících se věží smutně připomněly křehkost a zranitelnost monstrózní ocelové kartotéky, jak se WTC nelichotivě přezdívalo. Stejný rys budovy a rovněž činem daleko za hranicí představitelného odhalil před léty také Petit, vlastními slovy „básník dobývající nádherná jeviště“.