Za devatero krušnými horami / Schmitke

Příznačné pro stav současné české hrané tvorby je, že jakmile se objeví ambicióznější titul poučený světovými trendy, nutí kritiky k nežádoucí, leč nevyhnutelné volbě, zda hodnotit dílo „mezi svými“, nebo „nemilosrdně“ porovnávat ve světovém kontextu. Už nutnost vést toto podvojné recenzentství vypovídá o kvalitě a soběstačnosti české kinematografie.

Schmitke podobnému rozpolcenému pohledu neunikne tím spíše, že jde o německo-českou koprodukci a především proto, že jeho tématem je pohled na českou kotlinu očima cizince. Tím přitom není jen protagonista snímku, německý inženýr Julius Schmitke, kterého přivedla do Krušnohoří oprava rozbité elektrárenské vrtule, ale též debutující režisér Štěpán Altrichter. V případě tvůrce nejde o jeho původ, ale spíše o fakt, že vedle FAMU studoval též na postupimské Hochschule für Film und Fernsehen.

Většina současných mladých českých (i slovenských) tvůrců s ambicemi proniknout do světa hledá inspiraci především v různých podobách filmového realismu – ať v analytičtější a konceptuální (Tambylles Michala Hogenauera) či sociálně zaměřené podobě (Můj pes Killer Miry Fornayové). Altrichter se inspiruje úplně jinde než ve světě filmařů, jako jsou Haneke či bratři Dardennové. Jeho satirická metafora přiznaně čerpá z Kafky, Murakamiho či Lynche a rozpíná se mezi mnoha různými polohami. Atmosféra Schmitkeho je rozkročená mezi tajuplnost Tarkovského Stalkera a suchý humor Akiho Kaurismakiho. Vlastně nejsmutnější na snímku, v mnoha ohledech poučeném a v českém kontextu vyčnívajícím, je, že o něm kromě přiblížení inspiračních zdrojů lze jen obtížně říci i něco jiného.

Režisér s ambicí natočit jak mysteriózní metaforu o hledání sebe sama, tak pohled na českou krajinu a společnost, a oscilující mezi odstupem cizince a romantizujícím ponorem do mytického, necivilizovaného prostoru, se musí potýkat s úplně jinými obtížemi než „realisté“. Místo koncentrovanosti na jednoduchou, ale milimetrově přesnou výpověď je nucen neustále se pohybovat v různých rejstřících a snažit se dát dohromady když ne soudržnou, tak přinejmenším inspirativní skládanku.

Altrichter dokáže vytvořit svět s atmosférou, má cit pro práci s obrazem a především se zvukem – opakované využití zvuku vrtule oscilujícího mezi mechanickou rutinou a živočišnými emocemi samo o sobě dokáže říci více, než se ledaskomu podaří v celém filmu. Ale v tomto světě náhlých změn a poloh diváka nedovede udržet až do konce. Zrazují ho i detaily, jako je nevyrovnané herectví – oproti skvělému „kaurismakiovskému“ Peteru Kurthovi stojí geolog Petra Vrška, z jehož projevu místy ční přílišná chtěnost, a na samém konci herecké únosnosti jsou výstupy starosty v podání Jakuba Žáčka, které se v přehrávání v ničem neliší od jeho rolí v sitcomu Comeback. Ale podobně nevyrovnané je to s většinou prvků – ať už s opakováním gagů a motivů či zacykleným vyprávěním.

Inženýr Schmitke opouští úvodní prostor mainstreamového, kvalitně řemeslně zpracovaného a zcela jasného německého filmu a při své cestě do Krušných hor vstupuje na zcela neprobádané území české krajiny a českého filmu, v němž je vše tak trochu ušmudlané. Přesto lze právě díky těmto z pohledu cizince opovrženíhodným vlastnostem nalézt cosi cenného. Za zacyklenou dějovou smyčkou filmu se skrývá sympatický – a rozhodně též promyšlený – pokus nahlédnout české prostředí jinak a pokusit se v něm a o něm i jinak natáčet. V posledku ale přílišný eklekticismus brání nalézt jakýkoli svébytný hlas. Jsou tu záběry a momenty, u nichž už nelze mluvit o poučenosti, ale spíše o výpůjčce (opakovaný tajuplný záběr na postavu za stromem jako by vypadl z Mulholland Drive).

Schmitke působí především jako nechtěně sebereflexivní metafora o obtížnosti hledání svébytného jazyka moderního českého filmu. Chvályhodné je na něm to, že na relativně malém prostoru dokáže ukázat obraz české krajiny a českého prostředí podnětněji než snímky zkušenějších tvůrců, které se přitom nesnaží pouze o nic jiného (např. rádoby autentická Díra u Hanušovic). Problematické pak to, že chce ukázat mnohem víc. Je to škoda, neboť Altrichter zjevně má co říci i jako scenárista a z filmu je cítit snaha tematizovat netriviální věci neobvyklým způsobem.